Jana Eyrová

1. díl

Začínám psát, tak doufám, že se vám to bude líbit :))

Tehdy bylo tak ošklivo,  že se nedalo jít na procházku.  Ráno jsme se asi hodinu proběhli po zahradě mezi křovisky, ale po obědě (paní Reedová obědvá brzy, když neměla hosty) studený vítr přihnal tmavé mraky a spustil se prudký déšť,  takže na procházku nebylo ani pomyšlení.

Byla jsem ráda - nikdy jsem nestála o dlouhé odpolední procházky,  zvlášť když bylo venku zima. Bylo to hrozné, vracet se domů v sychravém soumraku - ruce a nohy mě zábly, bylo mi líto, že mě chůva Bětuška hubuje, a pokořovalo mě vědomí, že nejsem tělesně tak zdatná jako Eliška,  Jan a Jiřina Reedovi.

Eliška, Jan a Jiřina byli se svou mámou v salóně; zpola ležela na pohovce před krbem a vypadala úplně šťastná, že má kolem sebe své miláčky. Já jsem na její výslovné přání nesměla trávit odpoledne s rodinkou u krbu ,, Lituji, že ti nemohu dovolit, abys tam byla s námi, ale dokud se od Bětušky nedozvím a dokud se sama nepřesvědčím, že se doopravdy a vážně snažíš, aby z tebe bylo milé a hodné dítě a aby ses naučila přívětivějším a roztomilejšim způsobům - dokud nebudeš trochu jemnější, upřímnější a přirozenější, musím tě vyloučit z našeho rodinného kroužku - ten je jen pro děti, které si ho umějí vážit a dovedou v něm být šťastné. "

,, To zas na mne Bětuška žalovala? " zeptala jsem se.

,, Jano, já nemám ráda,  když mě někdo chytá  za slovo a moc se vyptává; je to protivné, když dítě dospělým tak odmlouvá. Posaď se někam a seď - a mlč, když nedovedeš mluvit přívětivě. "

Vedle salónu byl pokoj, kde jsme snídali; vkradla jsem se tam. Byla tam knihovnička;  vzala jsem si z ni velkou knihu a vybrala jsem si schválně takovou, kde bylo hodně obrázků.  Uvelebila jsem se na lavičce v okenním výklenku,  posadila jsem se na zkřiženych nohou (jako Turek :D) a téměř úplně jsem zatáhla červené mohérové záclony,  abych si dvojnásobně zajistila samotu.

Vpravo mi zaclaněly pokoj bohatě zřasené tmavočervené záclony a vlevo jsem měla čisté okenní tabule, které mě sice chránily, ale neodlučovaly od nevlídného listopadového počasí. Když jsem obracela listy v knize, pozorovala jsem chvílemi, jak to venku v zimním odpoledni vypadá.  Kus dál se všechno ztrácelo v našedlé mlze a mracích, ale trochu blíž bylo vidět na mokrý trávník a keře bičované divým skučícím vichrem, který bez ustání hnal před sebou prudký liják.

Začala jsem si prohlížet knihu Ptáci žijící na britských ostrovech od Bewicka: tištěný text mě ani tolik nezajímal, ale bylo tam několik stránek úvodu, který upoutal i mou dětskou obraznost a který pojednával o tom, kde se zdržují mořští ptáci;  o ,, pustých skalních útesech a mysech ", kde žijí jen oni; o norském pobřeží, které je od jižního cípu, zvaného Lindeness nebo Nase, až k Severnímu mysu lemováno ostrovy -

,, Kde v bouřných virech moře Severní kypí kol bolých,smutných ostrovů      daleké Tabule a kde oceán                    se dravě brne mezi Hebridy."                 

Nemohla jsem nechat bez povšimnutí zmínku o pustém pobřeží Laponska,Sibiře, Špicberků, Nové země,Islandu,Grónska - a o ,, rozsáhlých oblastech za polárním kruhem,pustých, bezútěšných prostorách,  kde se nastřádaly mrazy a sněhy, kde se prostírají obrovské pláně věčného ledu, které se tam za staletí v zimě nakupily ve velehorských ledovcových pásmech kolem severní točny a v nichž se v mnohonasobných vrstvách soustředil chlad". O těch mrtvolně bílých říších jsem si utvořila vlastní představu - mlhavou, jako všechny takřka nepochopitelné pojmy, které se nejasně míhají dětským mozkem, ale divně a mocně působivou. Slova na těch stránkách úvodu se sdružovala s obrázky,  jež po něm následovaly,  a dávala zvláštní význam skalisku, které čnělo osamělé uprostřed vzdutých vln a rozstříklé pěny; rozbitému člunu, vyvrženemu na pusté mořské pobřeží;  chladnému strašidelnému měsíci, který mezi nakupenými mraky vyhlížel na vrak potápějící se lodi.

Nemohu říci, proč mi naháněla strach podívaná na opuštěný hřbitov a náhrobky s nápisy;  na jeho bránu a u ní z každé strany strom, na nízkou pobořenou zeď v pozadí a vycházející srpek měsíce,  který svědčil, že se nad tím výjevem snáší večer. Dvě lodě, nehybné na zmalátnělém moři, se mi jevily jako mořské příznaky.

Honem jsem obrátila list s obrázkem ďábla - ten obrázek mě děsil.

A stejně i to černé s rohama, co sedělo na osamělé skále a pozorovalo v dálce zástup lidi kolem šibenice.

Každý obrázek o něčem vyprávěl - bylo to pro mou nevyvinutou chapavost a nevytříbenou vnímavost často záhadné,ale přesto nesmirně zajímavé - tak zajímavé jako pohádky, které nám někdy za zimních večerů vyprávěla Bětuška, když byla náhodou v dobré náladě;  to si přinesla ke krbu do dětského pokoje žehlící prkno a dovolila nám,  abychom se posadili kolem. A zatímco rozžehlovala nabírané krajkové náprsenky paní Reedové a sežehlovala do záhybů lem jejich nočních čepečků, živila naši dychtivou obraznost milostnými a dobrodružnými příběhy ze starodávných pohádek, nebo (jak jsem později zjistila) z Pamely a Henryho, hraběte z Morelandu.

Když jsem tam tak seděla s Bewickem na klině, byla jsem šťastna- alespoň šťastna svým způsobem.  Nebála jsem se ničeho,  jen toho, aby mě někdo nevyrušil, ale to se stalo brzy. Dveře do pokoje se otevřely.

,, Kde jsi, škarohlídko? " křikl Jan Reed, ale ihned zmlkl, zdálo se mu, že v pokoji asi nikdo není.

,, Kde je, k ďasu? " pokračoval.  ,, Lízo! Jířo! " volal na sestry.
Za chyby v textu se omlouvám. Pokračování příště.  :)