Jana Eyrová

1 pokračování 2. dílu

Bětuška a uštěpačná slečna Abbotová mě uvěznily na nízkém taburetu poblíž mramorového krbu; přede mnou čněla postel; vpravo ode mne stála vysoká tmavá skříň, v jejíchž leštěných výplních se nejasně a lomeně zrcadlily okolní předměty; vlevo byla zastřená okna a mezi nimi veliké zrcadlo, v kterém se odrážel velkolepý, ale pustý pokoj s tou vysokou postelí. Nevěděla jsem určítě, zda dveře zamkly, a sotva jsem si dodala odvahy, abych se vůbec pohnula, vstala jsem a šla jsem se přesvědčit. Bohužel ano, ani žalářní mříže nemohly být pevnější. Když jsem se vracela, musela jsem projít kolem zrcadla - mé oči jako učarované bezděky pátraly v prostoru, který se mi v něm zjevil. V jeho přízračných hlubinách se všechno zdálo ještě studenější a temnější než ve skutečnosti a divná postavička s bílým obličejem a rukama - jediné světlé skvrny v tom ponurém obraze - upírala na mne třpytící se ustrašené oči, které jediné se uprostřed všech těch nehybných věcí pohybovaly - můj odraz v zrcadle vypadal opravdu jako duch a připomínal mi nějaký malinký přízrak, zpola vílu a zpola skřítka, o nichž nám Bětuška vyprávěla večer pohádky, jak se potmě zjevují opozdilým pocestným v opuštěných údolích zarostlých kapradím a v rašeliništích. Posadila jsem se zas na taburet.

V té chvíli mě začínaly napadat pověrčivé představy, ale nemohly mě zatím zcela ovládnout,  protože jsem ještě nevystřízlivěla z horkokrevné nálady a dosud ve mně neochabl rozhořčený vzdor otroka, který se vzbouřil - nejdřív jsem se musela vzepřít prudkému návalu vzpomínek na minulost, nežli jsem se poddala bezútěšné přítomnosti.

Ve vzrušeném mozku mi jako temný rtmut ve zkalené studni vířily vzpomínky na Janovo zuřivé trýznění, na jeho pyšné a lhostejné sestry, na odpor, jaký mi projevovala jejich matka, a na nespravedlivé chování služebnictva. Proč mám jen pořád trpět, proč se na mne tak osopují, proč mě pořád obviňují a věčně odsuzují? Proč jim nikdy neudělám nic vhod? Proč se marně pokouším, abych si aspoň někoho z nich naklonila?

Umíněné a sobecké Elišky si všichni váží a Jiřině, která je zhýčkaná a uštěpačná, nedůtklivá, hašteřivá a drzá, vždycky všechno promíjejí. Jak se zdá, všichni ji mají rádi jen proto, že je hezká, že má růžové tvářičky a kučeravé zlaté vlasy, až je radost na ni pohledět, a proto jí odpouštějí všechny její chyby. Janovi si nikdo netroufá odporovat, natož aby se ho někdo opovážil trestat, ačkoli každou chvíli zakroutí krk holubům, zabijí paví mláďata, štve psy na ovce, ve skleníku rve hrozny z vinné révy a ulamuje poupata nejvzácnějších květin v zahradě; matce nadává ,, babo" , někdy se ji posmívá, že má nečistou pleť, podobnou jako on; když ho o něco žádá, odmlouvá jí a kolikrát jí potrhá a pošpiní hedvábné šaty, a přece je pořád ,,její miláček". Já si vůbec netroufám něčím se provinit, snažím se splnit každou povinnost, a přece mi od rána do večera ustavičně vytýkají, že jsem zlá a protivná, nevlídná a poťouchlá.

Hlava mě stále bolela a krvácela tam, kde jsem si ji při pádu narazila - Jana nikdo nepokáral za to, že mě tak svévolně udeřil, a když jsem se bránila, aby mi zbytečně neubližoval dál, hned se na mne všichni vrhli a osočili mě.

,,To je nespravedlivé - nespravedlivé! " napovídal mi rozum, který to urtpení ostře vnímal, a proto dovedl alespoň v té chvíli správně usuzovat; a rozhodnost, rovněž vydrážděná, mě ponoukala, abych si vymyslela nějaký prapodivný způsob, jak bych před tím nesnesitelným útiskem unikla - chtěla jsem utéct, nebo kdyby to bylo neproveditelné, umínila jsem si, že vůbec nebudu jíst ani pít, až pomalu zemřu.

*Tady to máte ;)
Omlouvám se, že píši pokračování trochu pozdě, ale měla jsem toho moc.
★ Jinak jste mě potěšili, že už to je shlednuto 243 :3  Děkujiii :)