Jana Eyrová

Pokračování 2. dílu

Bětuška na to neodpověděla, ale za chvíli mi řekla:

,,Měla byste si uvědomit, slečno, že musíte být paní Reedové vděčná - vždyť vás živí a šatí. Kdyby vás odtud vyhnala, musela byste do sirotčince."

Na to jsem neměla co říci - nebylo to pro mne nic nového, už v mých nejranějších vzpomínkách se ozývaly podobné pohrůžky. Odjakživa mi nejasně zněly v sluchu výčitky, že bych měla být za prokazovaná dobrodiní vděčná; byly mi velmi trapné a krušily mě, ačkoli jsem jim dobře nerozuměla. Slečna Abbotová dodala:

,,A nesmíte si myslet, že se slečnám Reedovým a mladému pánovi vyrovnáte, i když je paní Reedová tak laskavá a dovolí, abyste s nimi vyrůstala. Budou mít jednou spoustu peněz, a vy nebudete mít žádné. Patří se tedy, abyste byla pokorná, abyste se snažila být na ně přívětivá."

,,Říkáme vám to proto, že to myslíme s vámi dobře, " řekla Bětuška nikterak přísně. ,, Měla byste se snažit, abyste byla užitečná a příjemná, a pak byste tady možná měla opravdový domov. Ale když budete vzteklá a hrubá, paní Reedová si vás tu jistě nenechá."

,,A mimoto jí potrestá Pán Bůh," prohlásila slečna Abbotová.

,,Což kdyby na ni seslal náhlou smrt, zrovna když dostane takový záchvat vzteku - a kde by se pak octla? Pojďte,  Bětuško, necháme ji tady samotnou - ani za nic bych nechtěla mít takové černé srdce jako ona. Modlete se, slečno Eyrová, až tu budete sama - jestli se nebudete kát, mohlo by se komínem spustit dolů něco moc ošklivého, a třeba by si vás to odneslo!"

Odešly, zavřely za sebou dveře a zamkly je.

Červený pokoj sloužil za ložnici pro hosty, jenže málokdy v něm někdo spal - mohla bych skoro říct, že nikdy, jestli pro náhodný nával hostů nebylo třeba, aby se využilo každého lůžka v domě. A přece patřil k největším,  nejhonosněji zařízeným pokojům v Gatesheadu. Uprostřed čněla jako oltář postel se čtyřmi mohutnými mahagonovými sloupy a se závěsy z tmavě červeného damašku; dvě veliká okna s neustále staženými roletami zpola zahalovaly podobné záclony,  nahoře podkasané a po stranách splývající v hustých záhybech až k zemi;  koberec byl také červený;  na stole v nohách postele byla karmínově červená vlněná pokrývka; zdi byly světle hnědé s narůžovělym nádechem; skříň, toaletní stolek a židle byly z tmavého leštěného mahagonu. V pokoji zladěném v tmavých barvách se svítil oslnivě bílý vyšívaný přehoz, rozestřený na posteli přes vysoko nastlané žíněnky a bělostné polštáře. Stejně napadně se tam výjimala veliká vycpaná lenoška u hlav postele, také bílá, před niž stála podnožka - připadala mi skoro jako trůn.

V pokoji bylo chladno, protože se tam jen zřídka topilo; bylo tam ticho, protože byl daleko od dětského pokoje a kuchyňských místností, a vypadalo to tam slavnostně, protože se vědělo,  že tam jen málokdy někdo chodí. Jenom v sobotu služebná utírala se zrcadel a s nábytku prach, který se tam za týden usadil, a občas tam přicházela paní Reedová a vždycky si prohlédla obsah tajné zásuvky ve skříni,  kde měla uloženy různé listiny, schránku s klenoty a miniaturní podobiznu zesnulého manžela.  A v těchto posledních slovech je obsaženo celé tajemství červeného pokoje - čarodějná moc, jež ochraňovala jeho samotu, ačkoli byl tak nádherně zařízený.

Pan Reed zemřel před devíti roky, a v tom pokoji vydechl naposledy; tam byl po smrti vystaven;  odtamtud vynesli zřízenci pohřebního ústavu rakev s jeho ostatky. A od toho dne do pokoje jen málokdy někdo chodil, protože u všech vzbuzoval posvátnou hrůzu.

Po dlouhé době přidávám pokračování :))  Doufám, že to někdo alespoň čtete pravidelně.:) Chcete  pokračování :))