Jana Eyrová

Pokračování 1

,,Jana tady není!  Řekněte mámě,  že běhá venku v dešti - ta protiva!"

,,Dobře,že jsem zatáhla záclony, " pomyslela jsem si a vroucně jsem si, přála,  aby mě v mé skrýši neobjevil. Jan Reed by mě tam sám jistě nebyl nalezl; nebyl tak bystrý,  nikdy ho nic netrklo.

V té chvíli vstrčila hlavu do dveří Eliška a hned řekla: ,,Ta zas jistě sedí v okně, Jendo!"

Ihned jsem vyšla z okenního výklenku, protože jsem se hrozila pomyšlení, že by mě Jenda asi otamtud vyvlekl násilím.

,,Co chceš?" zeptala jsem se rozpačitě a bojácně.

,,Řekni:  co si přejete,  mladý pane," odpověděl. ,,Přeji si, abys šla sem." Uvelebil se v lenošce a pokynul mi, abych šla blíž a postavila se před ním.

Jan Reed byl čtrnáctiletý školák, o čtyři roky starší než já - mě bylo teprve 10 - na svůj věk velký a statný a měl nečistou,nezdravou pleť,  tlustý rozpláclý obličej, zavalité velké ruce a nohy. U stolu se obyčejně cpal, takže ho občas trápil žlučník, a měl kalné oči a odulé tváře. Měl být vlastně ve škole, ale mamá si ho vzala na nějaký měsíc domů, prý,, protože má tak choulostivé zdraví". Pan učitel Miles tvrdil, že by se učil dobře, kdyby mu z domova neposílali tolik koláčů a cukroví, ale milující matka s jeho příliš tvrdým výrokem nesouhlasila a klonila se spíš ke shovívavějšimu názoru, že Jan vypadá tak nezdravě, protože se musí ve škole moc učit a snad se mu tam stýská po domově.

Jan neměl matku a sestry moc v lásce a já jsem se mu protivila.

Pořád mě pronásledoval a trestal - ne dvakrát či třikrát za týden, ani jednou nebo dvakrát denně, ale ustavičně. Třásla jsem se předním strachy každičkým svým nervem a každý ždibiček masa ve mně cukal odporem, sotva se mi Jan přiblížil. Naháněl mi takovou hrůzu, že jsem z toho byla někdy až vyděšená, protoze jsem si na jeho hrozby a ubližování neměla komu postěžovat. Služebnictvo se mne nechtělo zastat, aby si mladého pana nerozhněvalo, a paní Reedová byla slepá a hluchá, když šlo o jejího miláčka - nikdy nechtěla vidět, jak mě Jan bije, a nechtěla slyšet,  jak mi nadává, ačkoli to obojí někdy dělal i před ní, ale častěji za jejími zády.

Zvykla jsem si tedy Jana poslouchat, a proto jsem přistoupila blíž;  na chvíli na mne vyplázl jazyk, div si jej nevyvratil z kořene; věděla jsem, že mě co nevidět udeří; bála jsem se té rány a zadumaně jsem se zadivala na odporný,ošklivý zjev toho,kdo mi ji měl zasadit. Nevím, zda mi vyčetl mé myšlenky z obličeje,  ale vskutku mě z ničehož nic prudce udeřil.  Zapotácela jsem se, a když jsem zas nabyla rovnováhy, ucouvla jsem několik kroků od lenošky.

,, To máš za to, že jsi před chvílí byla na mámu tak drzá," řekl,  ,,a za to, že ses tak lstivě schovala za záclony a že ses prve tvářila tak vyzývavě, ty potvoro!"

Byla jsem na Janovy nadávky zvyklá a nikdy mi ani nenapadlo, abych mu odmlouvala - starala jsem se jen o to, jak snesu ránu, která po takové nadávce vždycky následovala.

,,Co jsi dělala za záclonami?" zeptal se mne.

,,Četla."

,,Ukaž co!"

Vrátila jsem se k oknu a přinesla jsem mu tu knihu.

,,Jakým právem nám bereš naše knihy? Mamá říká,že jsi odkázána na naše dobrodiní. Vždyť nemáš peníze, tvůj otec ti žádné nezanechal. Měla bys jít žebrat,  a ne žit tady u nás mezi dětmi z dobré rodiny, jako jsme my, jíst stejná jídla jako my a nosit šaty,  které ti máma musí kupovat. Já tě naučím, hrabat se v mých knihách!  Jsou to moje knihy ,abys věděla, všechno tady v domě patří mně,  za několik let mi to aspoň bude patřit.  Postav se tamhle ke dveřím,  co nejdál od zrcadla a od oken!"

Máte tu pokračování pravé Jany Eyrové . Co myslíte, že ji udělá :0? Příště pokračování :))