Obliviate II《drarry》

I. část

O rok později

„Ale mladý pane..." „Udělej to!" Vykřikl mladý Malfoy na domácího skřítka. Podíval se na sebe v zrcadle a vydechl. „Prostě to udělej." Vyjádřil se už o něco klidněji. Domácí skřítek se přemístil na poměrně velký pracovní stůl z masivního dřeva. Tak aby si byl o něco víc výškově roven s jeho pánem. Zvedl jeho vychrtlou ruku před své ubohé tělo s ještě ubožejším šatem. Bývalý zmijozel si vyhrnul rukávy u bílé košile, která jako jediná s jeho vlasy zářila v ponurém pokoji. Opřel se dlaněmi podél rámu zrcadla a sklopil hlavu k zemi. Neupravené vlasy mu tak spadaly do úrovně očí. „Začni." Dal malému sluhovi rozkaz. „Ano, pane." Přitakal poslušně, zaměřil se pohledem na pánovu hlavu a potom...započal svůj úkol. Napnuté dlouhé prsty náhle semknul k sobě. Z chlapce vypadlo bolestivé zaskučení a své nehty začal zarývat do tmavé tapety. Skřítek ani přes pánovo utrpení nepřestával, jak mu bylo pokaždé nařízeno a postupně se tak dostával hlouběji do jeho hlavy. Když objevil tu správnou pánovu vzpomínku započal s fází dvě. Chytl se oné vzpomínky, kterou mu sám pán připravil a přes znovu napínání prstů do původní podoby za vzpomínku tahal. Hlavou se blondatému rozlehla nesnesitelně štiplavá bolest. Naivně doufal, že to bude snášet čím dál tím líp. Opak byl ale pravdou. Pokaždé se to stávalo čím dál horším. Bolest se už ozývala hlavou mnohem silněji a stával se z toho strašný zážitek. Dalo práci se i přes tu nepříjemnou bolest soustředit stále na tu jednu vzpomínku. I když chtěl ze všech sil pomoct skřítkovi ji vytlačit z jeho hlavy, něco podvědomě v něm se skřítkem o ní bojovalo. Jako by ta vzpomínka znamenala něco...bez čeho by její majitel nedokázal ani dýchat. Hlava to být nemohla, ta už učinila svoje rozhodnutí. Srdce ale ne. Tomu bělovlasý nedokázal poručit. Už pomalu cítil, jak se blíží skřítčí sluha se svou prací ke konci. Vzpomínka začala v jeho hlavě šednout...jako by se už stala před desítky let. Ona ale byla o dost mladší...o dost čerstvější...jestli se ptáte o kterou šlo...byla to ta...kdy se cítil nejvíc nervózní...zároveň nejživější a nejvíc chtěný...

...................................................

„Pottere?" naskočila zmijozelovi nespokojeně vráska na čele. Věděl moc dobře, že ho viděl zahnout sem. Zastavil se na konci chodby a začal se rozhlížet kolem sebe. Kolem něj prošlo několik studentů, ale těch si zrovna nevšímal, zajímala ho jen jedna barva. Zrovna když cosi červeného zahlédl se mihnout mezi ostatními studenty byl zezadu za hábit zatažen do kamenného výklenku. Asi by i hlasitě vykřikl, kdyby nebyl ještě dřív umlčen cizí rukou. Když se před ním objevily ale dobře mu známé smaragdové oči, úlevně pod rukou vydechl. Když si byl už nebelvír jistý, že ho jeho oběť přepadení poznala, ruku pomalu ze rtů sundal. „Co to tu u Merlina děláš? Málem jsem..." Zmijozel byl ale umlčen dřív, než mu stačil říct jaký vůl to je. A byl zrovna umlčen tou nejúčinnější zbraní. Nebelvírovými rty. Zmijozel hned zapomněl na nebelvírovo nečekané přepadení, ale v hlavě se mu tentokrát aktivoval alarm. Někdo je mohl vidět. Vidět slavného Pottera, jak se tu mucká s jeho největším rivalem Malfoyem. To by bylo hodně špatné. Přímo strašné. Nezničilo by to jen reputaci pitomého Pottera, který na tyhle věci ani nepomyslel ale taky tu jeho! Chtěl se od Pottera odtáhnout, ale ten mu to nedovolil. Místo toho ho přimáčkl na kamennou zeď a namáčkl se na něj. Malfoy vytřeštil oči. Nemohl ani myslet na to, jak se mu to líbí, když jediný na co se dokázal soustředit bylo nepřetržité kontrolování okolí. Nebelvír si toho musel všimnout, protože vytáhl z hábitu hůlku a mávnul s ní. „Attentionem.. Propulso." Zamumlal nebelvír skoro bez dechu, když se roztěkaného zmijozela pustil. Bílovlasý se konečně mohl volně nadechnout. „Pottere....." Cítil své srdce až v krku a hlasitě oddechoval. Zvedl k druhému oči a setkal se se stejně zadýchaným chlapcem, kterému se teď ale v očích jevila nejistota. Otřel si rukávem napuchlé rty a sklopil provinile oči. Tohle bylo mimo jejich pravidla. Takhle si to nedomluvili a nebelvír si to teď moc dobře uvědomoval. „Promiň...nějak jsem se zapomněl." Chlapec s havraním hnízdem si tiše odkašlal a raději si chtěl vrátit hůlku zpátky do kapsy...když v tom jeho tváře sevřely dvě ruce a přitáhly si ho zpátky k jejímu majiteli. Malfoy spojil jejich rty znovu k sobě a cítil, jak mu adrenalin prostupuje tělem...byl to úžasný pocit. Vykašlat se na pravidla...