Obliviate II《drarry》

III. část: Zlomená srdce

Ráno nastalo celkem rychle. Alespoň takový pocit z toho měl zrzovlasý. Probralo ho hlasité řinčení z kuchyně. Oči měl těžké a cítil, jak ho třeští hlava. Uh...musel to s tím alkoholem včera fakt přehnat. Zamžoural očima ke stolku, kde se zrovna objevil hrnek s vroucím čajem a hned na to talíř se snídaní. Zvednul oči trochu víš a narazil na mladého muže už převlečeného do jiného oblečení, než ve kterém ho našel včera. Ten si jeho mžourání všiml a pozdravil ho. „Dobré ráno." Posadil se na protější stranu do křesla s vlastním hrnkem. Ron nejdřív sjel očima zpátky ke snídani a když si prohlídl tu nabídku, tak už o něco energetičtěji otevřel oči a přiměl se k sedu. „Dobré..." Zamumlal ještě unaveně a pořádně si protáhl ruce. Pak si k sobě přitáhl k sobě snídani blíž a s chutí se do ní pustil. „Mm...u Merlina, to by bodlo." Zamlaskal slastí zrzovlasý a čaroděj se naproti němu nad tím uchechtl. Tak počkat. Sice si hned říkal, že mu tu něco nesedí ale ty voňavá vajíčka na talíři ho na chvíli odvedla daleko od přemýšlení. Teď to ale zas s trochu plnějším žaludkem zas viděl. Nesedělo tu vůbec nic. Harry se vůbec nepodobal tomu, kterého včera viděl. Vypadal najednou tak odpočatě, jako by se snad dobře vyspal. Ale bylo v tom ještě něco. Určitě. Takhle totiž Harryho už dlouho neviděl. Sice by měl být asi rád, že má jeho kamarád nejspíš lepší náladu, ale nedalo mu to. „Harry?" Nakrčil podezřivě čelo. Měl z toho vážně divnej pocit. Jako by ho někdo za tu noc vyměnil. „Rone?" Oplatil mu to tmavovlasý s pobavením. Ron si ho znovu prohlédl ale nic nechápal. „Co?" Zeptal se ho po chvilce Harry, který si nemohl nevšimnout těch pohledů co mu jeho kamarád dával. „Nic." Zavrtěl nakonec zrzovlasý hlavou a dojedl s chutí svou snídani. S tím, co se včera stalo a těmi všemi novinami po stole to Rona tížilo ještě víc. Nevěděl, ale jak začít, aniž by něco znovu pokazil. „Dost jsme toho včera vypili, co?" Začal z ničeho nic čaroděj s havraními vlasy. Rona to překvapilo ale zároveň mu to usnadnilo práci. „Pff..to mi povídej. Ještě teď se mi to motá." Přiznal se Ron. Harry jen přikývl a napil se ze svého hrnku. Že by si to nepamatoval? Ne, něco takového by mu ani alkohol nevymazal z hlavy. V tom případě existovala už jen jedna možnost. Harry předstíral, že se nic včerejší večer nestalo. Ron si pro sebe povzdechl. To byly ty chvíle, kterých už zmeškal nespočet. „Promiň." Špitl sotva slyšitelně ale ještě tak aby to druhé uši zachytily. Sklesle odložil, nedopitý čaj na stůl a položil ho hned vedle novin. Jedny si vzal do rukou a podíval se na ně. „Nenapadlo mě, že tam bude i on." Zareagoval na včerejší situaci. „Rone to.." „Ne, Harry." Zastavil ho Ron a zvedl k němu oči v náznaku, že to myslí vážně. „Možná jsem se dříve nechoval k tobě dost ohleduplně. Teda určitě ne. Jen chci abys věděl, že ať se děje cokoli, mně to můžeš říct. Od toho přece nejlepší kámoši jsou, ne?" Věnoval Harrymu skleslý poloúsměv. Tušil, jak se cítí. Přemýšlel o tom celou noc. Harry se na něj dlouhou chvíli nečitelně díval a bylo těžké poznat, co se mu honilo hlavou. Nakonec se ale jen klidně opřel do křesla a pronesl: „Rone, mně nic není." Skoro se u toho až uchechtl. Ta faleš, kterou vykazovaly jeho rty. To Ron zkrátka nemohl překousnout a jeho horkokrevnost se drala na povrch. Flákl Denním věštcem o stůl a prudce vstal. „Ne. Tak už s tím konečně přestaneš?!" Jeho hlas najednou byl o dost hlasitější a bývalého nebelvíra naproti němu to i překvapilo. Nastalo mezi nimi dlouhé ticho, které prolomovalo jen Ronovo dýchaní. „Vážně si myslíš, že to nevidím? Jsem tvůj nejlepší kámoš Harry!" Poukázal na sebe prstem Ron. „Znám tě dost dobře na to abych poznal, co se s tebou děje. Hraješ na to, že se nic nestalo ale já tě včera viděl! Viděl jsem, jak ses tvářil, když si ho znovu viděl. Byl jsem přímo u toho víš! A tohle všechno!" Ukázal na všechny ty noviny, co si Harry nechal. „To všechno jen dokazuje, že mám pravdu!" V poslední větě s každým slovem důrazně ukazoval znovu a znovu prstem na hromádku papírů na stole. A bylo to, Jako tehdy. Řekl z plných plic, to, co si myslel. Nemohl si zkrátka pomoct a musel s pravdou ven. I když to mohlo znamenat, že si to znovu s Harrym pokazí. Potřeboval, aby se Harry probral. Ron mělce oddechoval a ani na okamžik nehnul očima z něho. Harry se postavil a přistoupil k Ronovi tak blízko, jak mu to jen stůl mezi nimi dovoloval. „A co když jo, co když máš pravdu? Hm? K čemu to vůbec bude Rone? K čemu tak asi?!" Praštil hrnkem o zem. Porcelán se setkal se zemí a roztříštil se v další chvíli na desítky kousků. „Přál by si pan Potter úklid?" Ozval se zpoza dveří Krátura. „Ne.." Vydechl potichu tmavovlasý. Oba chapci mezi sebou sváděli souboj. Oba po náporem emocí oddechovali a pohledy se propalovali. „Má tedy Krátura začít?" Ptal se znovu skřítek, který neměl šanci zaslechnout předešlé odmítnutí. „Řekl jsem NE!" Ohnal se po něm naštvaně Harry. „Ztrať se odsud." Vyhnal z místnosti skřítka už o něco klidněji a vrátil se zpátky k jejich sporu s Ronem. „Nic nechápeš." Rozhodl se nakonec tmavovlasý tenhle nesmyslný spor ukončit a měl v plánu odejít. „Že nic nechápu? To ty nic nechápeš!" To hrdinu zastavilo. Zůstal stát u dveří s rukou na klice ale stále zády k Ronovi. „Utíkáš před tím, přetvařuješ se. To by Harry, kterýho tak dobře znám nikdy neudělal." „Možná, že už nejsem tím Harrym, co jsem býval." Vypustil tmavovlasý z úst. Jejich hlasy se zas vrátily k normálu. „Možná máš pravdu, můj nejlepší kámoš by se nikdy nevzdal. Takový nebyl víš.." Ticho. Bylo tu znovu. Prostupovalo celou místností. Ani jeden z čarodějů se ani nepohnul. „A jaký teďa byl?" V Harrym hlase zaznělo cosi smutného. Cosi zlomeného. Neukázal Ronovi svou tvář, ale cosi mu říkalo, že už to nebude ta, co viděl před chvílí. „Byl odvážný, nikdy se ničeho nebál. Když byl v Bradavicích, cítil se jako doma. Byl talent na famfrpál, u Merlina vždyť byl jedním z nemladších chytačů." Uchechtl se pro sebe Ron a cítil, jak mu stéká jedna zbloudilá slza po tváři. „Dost jsem mu tehdy záviděl." Podíval se směrem k oknu, když vzpomínal na školní léta. „Já nikdy v ničem moc nevyčníval. On ale v hodně věcech. Dokonce i moje mamka ho měla radši. Já jsem byl jen...jeho pitomej kámoš." Přiznal se poníženě. Nikdy by nevěřil tomu, že to řekne nahlas. A už vůbec ne před Harrym. „Ten tupec mohl mít cokoliv, holky by se po něm jen sypaly ale víš, co on udělal? Vybral si toho nejhoršího kluka na škole. Zmijozela. Jako by si ho někdo jako on zasloužil. Nechápal jsem proč to musel být zrovna on. Choval se k němu tak bezohledně ale on se nevzdal. Nikdy. Bál jsem se, že tím ztratím nejlepšího kámoše. Bál jsem se, že tím něco zničí, pravda ale byla, že ten, kdo to ničil námi jsem byl já." Sklopil hlavu ke svým nohám. „Takový byl." Povzdechl si. Pohlédl odhodlaně na tmavovlasého, který k jeho překvapení už nebyl zády k němu. Stál opodál čelem k němu a v jeho očích spatřil šokovanost, zmatenost, zraněnost..at to bylo cokoliv Harry něco cítil. Rozešel se k němu a zastavil se před ním. Položil mu ruce na ramena s sjel z nich na paže, za které je slabě ale dostatečně chytl, aby je cítil. „Harry Potter, kterého znám by se, proto nevzdal. Ani kvůli někomu jako já. Neměl jsem pravdu a udělal jsem spousty chyb, ty ses ale ani tak nevzdal. Proč bys to teď dělal? Ty jsi jeden z těch, co si zaslouží být šťastný Harry...Tak se nevzdávej kruci." Ronovo sevření pomalu mizelo až své ruce vrátil zpátky k tělu. Pak si už jen vzal své věci a bez rozloučení odešel. Tušil od samého začátku, že to tak dopadne. Tentokrát se ale necítil špatně. Naopak. Cítil se svobodně, protože Harrymu řekl, to, co bylo správné. A co bude dál...to už záleželo jen na Harrym. Otočil se ještě na konci ulici za domem, který pomalu kouzlem mizel mezi ostatními. Jak si s Hermionou slíbili. Už nikdy se nebudou míchat do Harryho záležitostí. Teď ani nikdy jindy.