Obliviate II《drarry》

I. část: Nastal čas

„Draco. Už jsem se o tebe začínal bát....prý ses necítil několik dní dobře. „Zarýval se syčivý hlas do jeho uší jako střepy. „Pojď chlapče...posad se tu ke mně. Dlouho jsme si spolu nepopovídali. Pokynul muž s hadí podobou pomalu rukou na protější křeslo. Chlapec se nadechl a odhodlaně nebo spíše pokorně se vydal ke křeslu za nepříjemného a neustálého pohledu od oné osoby. Tichou místností se rozneslo zaúpění koženého křesla, které se ocitlo pod vahou těla. „Ták...sedí se ti pohodlně? No ták..bud trochu více sdílný. Ty přece nic netajíš a kdyby ano....přece by sis to nenechal jen pro sebe, že ne?" Blondatý na sobě nedal znát znepokojení, které mu tahle slovo od pána Zla přinesla. „Jistě." Řekl bez náznaku jakýkoliv emocí. Voldemort se podivně zasmál. Jeho smích zamrazil mladého čaroděje na zádech. Tenhle zvuk by nepřirovnal k žádnému z příjemných. „Víš, co se mi na tobě líbí, Draco? Tvůj respekt." Uznal. „Kéž by touto vlastností byl obdařen i Harry Potter." Chlapec se lehce v křesle napnul. Jeho zlé předtuchy z této schůzky se začaly naplňovat. „Jak blízcí jste si na škole vůbec byli?" Draco cítil, jak se mu stáhl žaludek. „Byl...." Zasekl se. Co by měl říct? „....to , co by bez svých kamarádíčků nic nedokázal. Byl pro mě jen osinou v zadku. Studovat s ním v té ubohé škole bylo ještě ubožejší. Slavný Potter." Vyprskl znechuceně. „Vždycky si myslel, že mu to všichni budou žrát. Já ale vždycky viděl, jaký nikdo to je." Stočil hlavu do strany, během svého monologu si opřel pravý loket na opěradlo. Začal si přejíždět palcem zamyšleně po rtu, aby zakryl své rozpoložení. Ta slova, co musel vyslovit ho teď pálila na jazyku. Kde se to v něm vůbec vzalo? Netušil, jak se na to holohlavý tváří. Nechtěl teď čelit těm hadím očím. V tom zaslechl nemilý zvuk. Už viditelně jeho tělo projevovalo strach. Vzdálené syčení se postupně přibližovalo a sílilo. „Ach...Nagini se vrací..." Cítil její přítomnost za jeho zády a najednou se mu proplétala mezi nohy. Sevřel prsty opěrku a intenzivně pozoroval pohyby hada. Dokonce se jeho rty začaly klepat. Nebelvíři byli v těchto situacích vždycky lepší. O tom si ale čaroděj s krví zmijozela mohl nechat jen zdát. Pán zla si toho pohledu musel užívat, protože hadovi ani nebránil. Mladému čaroději se ulevilo až tehdy, kdy hada omrzelo vzbuzovat v někom strach a připojil se ke svému pánovi. „Neseš mi nějaké novinky?" Pohlédl černokněžník na hada. Těžko říct, co to hadí zasyčení mohlo znamenat, ale v další minutě se muž v kápi zvednul. „Vypadá to, že se pro dnešek skončili. Můžeš jít..Draco." Pokynul opět rukou směrem ke dveřím. Chlapec se víc, než vděčně zvednul z křesla. „Ano, pane." A odešel z pokoje. Za dveřmi už jen uslyšel, jak se osoba uvnitř pokoje přemístila. Chlapec spěchal šerou chodbou do opačného křídla Malfoy Manoru, aby se dostal do svého pokoje. Tentokrát bylo vše těsné a mladý Malfoy si toho byl moc dobře vědom. Nastal čas.

.........................................................................................

Před 5 lety

Domácí skřítek zrovna v kuchyni připravoval spolu s ostatními skřítky večeři pro pánovu rodinu. Věnoval se míchání polévky, když zpoza rohu i přes zvuky krájení, slévání a bublání zaslechl tiché „Pss..!" Ohlédl svou velkou hlavu za tím rušivým zvukem a uviděl krčícího se chlapce za jednou ze skříněk. „Mladý pán..." Usmál se zdvořile skřítek a utřel si ruce do svého ušmudlaného oblečení. Seskočil na zem ze židle a poodešel ke chlapci, který vypadal, jako se snažil zůstat v utajení. Bílovlasý chlapec skřítkovi prstem naznačil, aby ho neprozradil. „Pojď se mnou." Pobídl ho chlapec a potichu se vytratil z kuchyně. Skřítek ho proto následoval. „Co by mladý pan Malfoy od Dobbyho potře.." Chlapec mu zacpal rukou pusu. „Tiše." Rozhlížel se ostražitě. „Otec by nás mohl slyšet. Budeš tiše. Rozumíš?" Skřítek přikývl a on ho zas pustil. „Sejdeme se za pět minut na zahradě." Chlapec s úhledně sčesanými vlasy dozadu se v tu ránu otočil ke skřítkovi zády a rozešel se už klidně chodbou ke vstupní hale. Skřítek ještě pořád postával na chodbě a mumlal si pro sebe tiché „Pán nesmí slyšet Dobbyho." „Dobby! Nemáš být náhodou v kuchyni?!" Ozval se za skřítkovými hlas pána domu. Skřítek leknutím nadskočil „Ano pane! Dobby už se chystal vrátit." A rozutekl se zpátky do kuchyně. „Ti dnešní skřítci!" Prskl ještě po své cestě starší Malfoy. Skřítek za rohem ještě pozoroval, jak se pán ztratil z jeho dohledu a pak se lusknutím přemístil.