Obliviate II《drarry》

III. část: To, co je správné nebo snadné

Slunce se vyhouplo nad kopci a zaplavilo okna hradu svými prvními paprsky. Asi jako jediný tu krásnou scenérii pozoroval. Strávil tu tolik let ale i přesto si nepamatoval, že by to viděl někdy předtím. Ne takhle. Bradavice byly opravdu kouzelným místem. Bývaly jeho domovem. Všechno tu znovu bylo, tak jak si pamatoval ale i tak, už se tu necítil jako dřív. Prázdná lahvička v jeho ruce ho pálila jako čert. Bylo mu líto, že ji musel použít. To opravdu nechtěl. Jenže, byl už zoufalí. Nevěděl, co jiného dělat, chtěl jen znát skutečné odpovědi. Chtěl vědět, jak se skutečně cítí. Osamělé slzy mu stékaly po tváři. Trvalo mu celou noc, než dokázal utišit svou bolest v srdci. Maska z jeho tváře spadla, tak rychle jako se zavřely dveře za zády bývalého přítele. Netušil, že ještě dokáže prolít tolik slz. Jeho největší šance na uzdravení byla pryč a on nevěděl co si bez ní počne. Bez Draca necítil nic. Jen skličující bolest. Setřel si z tváře poslední slzy, co mu zbyly a skryl prázdnou lahvičku Veritaséra hluboko do svých kapes.

Procházel se ranními hodinami chodbami hradu a pozoroval živé obrazy na zdech, jak ještě klidně spí, stoupal po schodem, které měly svou vlastní hlavu a měnily se tak často, jak se jim jen zlíbilo. Pozoroval levitující lampiony na stropech. Jako by se snad zastavil čas. Položil ruku na železnou kliku. Váhavě se na ní díval, než se rozhodl a zatáhl za ni. Vstoupil do místnosti, ve které byl už tolikrát ale přesto tu toho bylo tolik co zkoumat. Přistoupil blíž a položil konečky prstů na dřevo stolu, po kterém přejel prsty. Podíval se na prázdné křeslo, do kterého už nikdy ten samý člověk znovu neusedne. Zvedl oči k prázdné kleci, která zůstala pootevřená. Jako by se snad někdy měl vrátil i on. Jenže se nevrátí. Nikdo z nich. Vzpomněl si na rozhovor, který zde kdysi vedl Brumbál se Snapem. Měl zemřít. I on se sem neměl už znovu vrátit ale i přesto tu byl. A za to vděčil jim oběma. Kdyby měl někdy syna, pojmenoval by ho po dvou nejstatečnějších ředitelích, které poznal. „Copak je Harry?" Prolomil ticho místnosti tak známý hlas za jeho zády. Cítil, jak mu stéká slza po tváři. „Je zvláštní tu být." Odpověděl. „Zatímco oni tu už nejsou? Nelituj mrtvé Harry. Lituj.." „Živé, co žijí bez lásky, já vím." Pousmál se ale jeho tvář se i tak křivila bolestí. „Kdysi, jste mi to už řekl." Vysvětlil a otočil se čelem k onomu muži, který ho starostlivě pozoroval. „Co tě tedy trápí chlapče?" „Já jen...víte." Povzdechl si a promnul si čelo. „Nikdy jsem skutečně nepřemýšlel o tom...co bude dál, až.." „Zvítězíš?" Doplnil ho moudřejší. Čaroděj lehce přikývl a ztěžka se opřel o stůl. „Posledních pár let jsem měl jen jeden cíl a byl jsem tím víc a víc posedlí a nakonec..." Začal si mnout dlaň. „jsem se smířil, se smrtí." „Jsi výjimečný Harry, vždycky jsi jím byl. Zažil sis tolik bolesti a ztráty jako málokdo. Zasloužil sis to." „Necítím se tak, mám spíš pocit, jako bych v životě selhával." Přiznal své pochybnosti. „Ted mluvíme o tom druhém chlapci. Je to tak? O Dracovi." Harry jemně sklopil hlavu, tak aby mu nemohl vidět do očí. Vypadalo to, že věděl víc, než sám Harry tušil. „Víš, kdysi jsem také miloval. Bohužel jsme oba měli rozdílné cíle. Udělal jsem tehdy spousty chyb, kterých lituji." Tohle nikdy předtím ještě neslyšel, a proto ta slova mladého čaroděje tak zaujala. Těžce se mu jen představovalo, že někoho takového měl i on. Jak se ale postupem času dozvěděl, věděl o tomto muži tak pramálo, a i přesto mu věřil celým svým srdcem a nikdy nezapochyboval. „Nesnášela vás? Ta osoba?" „Bylo to daleko horší. Stali jsme se protivníky. A já byl ten jediný, kdo ho mohl zastavit." Kouzelník překvapeně vzhlédl k muži. On se nepřeslechl, že ne? „On...to byl muž?" Odhodlal se zeptat. „Ach ano, a skvělý kouzelník." „Co se stalo potom?" Zajímal se mladý. „Vybral jsem si to, co bylo správné." „Takže to nebylo snadné." Pousmál se pro sebe čaroděj. „Ani zdaleka ne." Harry pomalu začal chápat, co se mu tím snaží vousatý čaroděj říct. Tušil, co to znamená. Na chvíli se do sebe zahloubal až když hodiny odbyly osmou hodinu ranní se čaroděj rozhodl. „Děkuju, pane profesore. Myslím, že už vím, co musím dělat." Sesbíral veškeré své odhodlání a vydal se k východu. „Harry?" „Ano, pane?" Věnoval bývalému řediteli Bradavic pohled. „Kterou cestu sis vybral ty?"

Dostali jsme se na konec třetí části. Vypadá to, že Harry použitím Veritaséra konečně skutečně pochopil, že Draca už dávno ztratil. I tak měl stále na výběr. Jak kdysi Albus Percival Wulfric Brian Brumbál řekl: "Všichni musíme čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné." Co si ale nakonec Harry zvolil? 

Čeká nás poslední část...