,,Vlastně jo" řekl jsem smutně a sedl si ke stolu, naproti nim. ,,Nenapínej nás a mluv Domčo" řekla mamka. ,,Lucka je v nemocnici" vybalil jsem na ně. V tu chvíli, jako by se všechno zastavilo. Oba nehnutě seděli a nevydali ani hlásku.
,,Co se stalo?" zeptal se táta, po chvíli ticha. ,,Měly autonehodu a-" přerušila mě. ,,A jak jí je? Je v pořádku? Jak se to stalo? Proč jsi tam nebyl? Co se stalo mezi vámi?!" začala se vyptávat. Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout.
Bylo mi jasný, že se z toho jen tak nevykroutím... ,,Začali jsme se hádat, já jí podvedl, Naty to viděla...." začal jsem tím, jak to celý začalo, protože jsem jim to vlastně vůbec neřekl. ,,Dominiku ty seš takovej blbec! Ty podvedeš všechny" řekla naštvaně máma. Jen jsem sklopil pohled a pokračoval v té nehodě, u které jsem ani nebyl.
,,Takže nám je zachránil Viktor?" zeptal se Táta. Jen jsem mu to odkýval. ,,A Jakub tě musel přemluvit, aby jsi za nimi vůbec jel?!" zeptala se se zvýšeným hlasem mamka. ,,Nemusel mě přemlouvat, hned jak jsem se to dozvěděl, jsem sedl do auta a jel jsem za nimi" odpověděl jsem v klidu. ,,A kde jsi vůbec celou dobu byl?" zeptala se už klidně.
Všechno jsem jim postupně odvyprávěl, několikrát se ptali na Lucku, jak na tom byla Natálka, na kluky. V podstatě na všechno a všechny, kromě mě. ,,No a co ty Dominiku? Jak na tom jsi?" zeptal se najednou táta. Přece jen se zeptal.
,,Já? Já jsem byl v prdeli. Každej den jsem si vyčítal to, co jsem udělal. Každej den mi chyběly a chtěl jsem si s nimi užívat rodinný zážitky a vidět jak každý den Natálka vyrůstá. Nesebral jsem odvahu na to, abych za nimi přijel. Jakub mě skvěle nahradil. Byl jsem nejšťastnější v tu chvíli, když byla moje dcera nadšená z toho, že mě vidí. Zároveň mě to celý mrzelo, protože se to třeba vůbec nemuselo stát" dokončil jsem svůj monolog.
,,Domí, my jsme tady pro tebe, vždyť to víš. Mohl jsi nám aspoň zavolat nebo klidně i přijet a být u nás. Vždycky tu pro tebe budeme. Já, táta, Dan, Adam, kluci a hlavně Lucka s Natálkou, jsme a vždycky budeme tvoje rodina na kterou se můžeš obrátit kdykoli, ano?" nadzvedla mi hlavu. ,,Děkuju" usmál jsem se a objal ji.
Ať už na sítích, koncertech nebo v textech působím jakkoli, pořád je ve mně ten kluk, kterej se schová za maminku, když potřebuje. Kterej se rozbrečí, když je toho moc nebo má strach. To je moje stránka, kterou neznají fans.
,,Natálka usnula u mě v pokoji" přišel za námi Dan s úsměvem na rtech. ,,Jo, já ji odnesu do auta, díky" usmál jsem se a zvedal se z gauče. ,,Ani nápad. Přepíte oba tady. Ty půjdeš k Natálce a Dan to jednou přežije tady na gauči" usmála se mamka. ,,Tak ať jde Dan ke mně do pokoje ne?" zeptal jsem se nechápavě. ,,Tvůj pokoj se teď trochu předělává, víš" zasmál se táta. ,,Aha, tak to jo. Děkuju moc, dobrou" usmál jsem se na všechny a šel do Danovo pokoje.
Zalehl jsem do postele a ještě jsem přikryl Naty. Je to moje malá princezna, nechápu, jak jsem ji mohl opustit. I když jen na pár týdnů...
Nemohl jsem usnout, tak jsem zabloudil na ig. A taky na Lucčin profil, který jsem doteď úspěšně ignoroval. Má tam dokonce výběr se mnou a Natálkou. Kde jsme všichni tři jako rodina. Dokonce tam na mě vyskočila fotka, stará skoro šest let. Fotka ze dne, kdy nás Jakub vytáhl na chatu. Ještě jsme se poznávali.
Dohnalo mě to k tomu, že bych mohl probudit i svůj profil, kam jsem od té doby, co jsem odešel nic nepřidal, ani do story. Mám tam spoustu zpráv o tom jestli ještě žiju.
Našel jsem v galerii jednu fotku, asi rok starou, kdy jsem vzal holky do wellness. Byl to začátek prosince, je neuvěřitelný, jak se za ten rok obě změnily, hlavně Naty. Rozhodl jsem se ji přidat. Přišlo mi to nejlepší, když už mám na sociálních sítích zas žít, tak jen s nima.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
@goldcigoDěkuju za vás. Děkuju, že to se mnou už pět let obě táhnete. Miluju vás!
