Jsem na cestě za Luckou a nebudu lhát, mám trochu strach z toho jak teď všechno bude... Bude mě chtít zpátky? Chce abychom byli zas rodina? A když ne, dovolí mi se vídat s Natálkou? Nemám páru jak to bude a o to větší mám strach, ale zároveň radost, že ji zas uvidím.
Už pár minut sedím v autě před nemocnicí a nejsem se odhodlat a jít tam. Celou cestu jsem přemýšlel jen nad ní a nad tím jaké to bude, co bych měl asi tak udělat, jak bych se měl teď k ní chovat, jestli jí to mám nějak všechno začít vysvětlovat nebo počkat na její reakci?
Konečně jsem se odhodlal a právě jdu na recepci, celej vystresovanej jsem došel k recepci a upozornil sestřičku na svou přítomnost.
,,Dobrý den, Citta. Měl bych tu mít přítelkyni" řekl jsem. ,,A ta se jmenuje?" mile se usmála. ,,Jo, Lucie Černá" odpověděl jsem. ,,Jo tak ta je ve druhém patře na pokoji číslo 11" řekla mile a dál se věnovala své práci v papírech. ,,Díky" řekl jsem a šel ke schodům.
Stojím před pokojem ženy, kterou miluju ale několikrát jsem jí psychicky zranil. Ona se teď probouzí a já se ani nemůžu odvážit zaklepat. Po několika minutách přemýšlení a váhání mě vyrušila sestřička. ,,Co tady děláte?" lehce se zasmála. ,,Jo, no já přemýšlím jestli jít dovnitř" nervózně jsem se podrbal na zátylku. ,,Tak tam pojďte se mnou, jdu ji zrovna zkontrolovat" mile se usmála a otevřela dveře do pokoje.
-----------------------------
Ahooj, všechny vás moc zdravím a omlouvám se, že tak dlouho nic nevyšlo. Ale bohužel toho bylo moc a pořád se to nabaluje.
Začala jsem tenhle příběh psát v karanténě, kdy jsem na to měla čas. V tuhle chvíli distanční výuka není a tak nemám tolik času se příběhu věnovat.
Rozhodně s tím skončit nechci, ale nechci ani slibovat, že to teď bude vycházet nějak často, prostě když se mi povede si najít čas, tak ráda napíšu a vydám 🥰
Proto doufám, že jste si teď užili aspoň tuhle krátkou kapitolu, kterou vydávám abych vám řekla aspoň nějaké info.
Tak snad zas brzy! MILUJU VÁŠ!!!!
