I Can See You

9. kapitola

Seděla jsem na posteli a mlčky zírala před sebe. Za okny se pomalu rozprostírala noc. Mezi černými mračny sem tam problikávalo světlo hvězd. Tma byla i v mém pokoji, seděla jsem na posteli už příliš dlouho, ale nějak jsem neměla potřebu se zvednout a protáhnout si nohy nebo dokonce dojít rozsvítit. Seděla jsem tam a přemýšlela. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem ten náramek nesundala v okamžiku, kdy odešel. Pozorovala jsem těch několik spletených kožených provázků na svém levém zápěstí. Ať už jsem se ho chtěla zbavit sebevíc, nebyla jsem toho schopná. Josh už se toho dne neukázal i když jsem čekala, že se objeví co nejdřív, aby zjistil, jak jsem se rozhodla. Nikdo se ale neukázal. Seděla jsem dál na posteli a pak, ani sama nevím kdy, jsem usnula.

Bylo horko. Cítila jsem ostré sluneční paprsky na své kůži. Ležela jsem v měkké trávě a z dáky ke mě doléhal zvuk zurčícího potůčku. Na jazyku jsem cítila ten těžký, horký, letní vzduch. Otevřela jsem oči. Slunce bylo tak jasné, že jsem sotva něco viděla a ihned jsem je zase přimhouřila. Užívala jsem si pohled na azurově modré nebe, když v tom jsem to zaslechla. Smích. Připadal mi tak známý a čím dál víc se přibližoval. Byla jsem příliš oslepená slunečním jasem a tak jsem znovu zavřela oči. Ten radostný a uvolněný smích byl slyšet z větší blízkosti než předtím. Už byl téměř u mě. Oči jsem nechala zavřené a dál jsem se vyhřívala na sluníčku. Už stál těsně u mě. Byl přímo nade mnou. Konečně jsem otevřela oči. Výhled na slunce jsem náhle měla zastínený. Se zářivým úsměvem se nade mnou skláněl. Zelené oči rozzářené štěstím, větrem rozchuchané vlasy mu spadaly do obličeje. Oplatila jsem mu úsměv. Všechno se zdálo být tak jasné a já se cítila neskutečně šťastná. Sklonil se ještě blíž k mému obličeji, věděla jsem, co přijde dál. Začala jsem být nedočkavá. Dělilo nás od sebe jen pár centimertů. Netrpělivě jsem k němu vztáhla ruce a přitáhla si ho blíž. Naše rty se spojily. Po celém těle se mi rozlil blažený pocit a jakoby mi v ústech vybuchl ohňostroj. Naše objetí už nemohlo být těsnější, ale já k němu chtěla ještě blíž. Chtěla jsem víc…

Zhluboka jsem oddechovala. Ležela jsem na posteli a zírala do stropu svého pokoje. Za okny už začalo svítat a já věděla, že musím vstávat, ale nějak jsem nebyla schopna přimět své tělo k pohybu. Byl to jen sen. Zopakovala jsem už po několikáté sama sobě. Nádech. Výdech. Konečně jsem se zvedla a zamířila do koupelny. Sprcha mě konečně probrala k životu. Při výběru oblečení jsem si dnes dala víc záležet. Další záminku pro hádku s Avery nepotřebuju. Skinny džíny, žlutý top a černé sáčko. To by mělo stačit. Vlasy jsem sepla do culíku a seběhla dolů do kuchyně, kde už všichni snídali. Společnou snídani jsem s díky odmítla, vzala jsem si jen jablko a odešla do školy.

Celou cestu jsem se rozhlížela všude kolem, ale všchno bylo tak jak má. Ve škole se Avery chovala jako by se nic nestalo, i když stoprocentně musela slyšet o tom, jak jsem včera utekla. Uvědomila si, že až sama uznám za vhodné tak jí všechno povím a tak to prozatím nechala plavat a byla šťastná, že už nejsem oblečená tak, že by se za to i strašák do pole styděl (to jsou její slova, ne moje).

Josh se celý den neukázal.

Ani ten další.

A další.

Po několika dnech jsem začala zvažovat, jestli jsem ten náramek přece jen nepoškodila. Možná že už nefunguje. Měla bych být ráda. Řeší to všechny mé problémy. Můžu se vrátit ke svému starému, poklidnému, nenadpřirozenému životu. Tohle jsem přeci chtěla. Tak proč ho teď chci vidět?