I Can See You

7. kapitola

Mám tu pro Vás další kapitolku, i když s velkým zpožděním. Doufám že se tu najde někdo, kdo si to přečte, nebo dokonce někdo komu se to i bude líbit. 

Užijte si čtení,

Pac a Pusu, Vaše LillyVanilly

***

Celou noc jsem nezamhouřila oka. Převalovala jsem se v posteli a sama se sebou se hádala, jestli mám nebo nemám ten náramek přestřihnout. Jedno malé šmiknutí a bylo by po všem. Chtěla jsem se té věci zbavit, vážně jo, ale byl tu ten slabý hlásek v mé hlavě, který mi opakoval slova té prodavačky – přinese ti štestí. Ovšem hrozby té druhé měli poněkud silnější hlas v mé hlavě. A čemu se taky divím… ta ženská slibovala pomalu apokalypsu. Měla bych se toho zbavit! Nebo ne?

Seděla jsem před školou na schodech a čekala na Avery. Byla jsem ale natolik rozrušená a zabraná do svých myšlenek že jsem ani nezaregistrovala její příchod. Místo pozdravu si mě kriticky změřila od hlavy až k patě.

„Co to máš na sobě?!“ ptala se zděšeně. Pohledem jsem přejela své dnešní oblečení. Staré džíny, vytahaná mikina a z tenisek na mě vykukovaly barevně odlišné ponožky. Ráno jsem byla poněkud roztržitá a vzala si to, co mi jako první padlo pod ruku. Nejsem žádný módní expert a na rozdíl od Avery se neoblíkám podle nejnovějších módních trendů, ale tohle bylo i na mě moc. Ta mikina totiž připomínala více pytel než mikinu, ale mě to v tu chvíli bylo celkem jedno, měla jsem jiné starosti.

„Oblečení,“ byla tedy moje odpověď na její otázku. Otočila jsem se a vystoupala schody rovnou ke škole s Avery v patách.

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ odvětila Avery, módní policie. „Vážně co je to s tebou? Chováš se divně!“

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem.

„To určitě,“ nevěřila mi, samozřejmě.

„Vážně, jsem jen trochu nevyspalá,“ přesvědčovala jsem ji.

V tom zazvonilo a my museli jít do třídy. Zapojili jsme se do hlučného davu proudícího po chodbách a tím naše konverzace utichla. O hodině jsme zrovna psali test – kam jsem stejně nic nenapsala, neboť mi myšlenky stále utíkaly pryč – takže se Avery nemohla na nic vyptávat ani v průběhu hodiny, ale hned o přestávce se na mě vrhla.

„Tak už to vyklop!“ vyjela na mě, jen jsme opustili třídu.

„Co?“ dělala jsem hloupou.

„Ty moc dobře víš! Co se to s tebou poslední dny děje? Mám o tebe starost,“ mluvila na mě takovým tím tónem, jako učitelka ve školce na mrně, co si odřelo koleno.

„Jsem OK,“ odbyla jsem ji a zmizela ve dveřích třídy. Nešla za mnou, protože musela taky na hodinu a tuhle máme, díky bohu, kažná jinou. Sedla jsem si do lavice zároveň s příchodem profesorky španělštiny, señority Garcíi, která se ihned jala vysvětlovat nová slovíčka. Snažila jsem se ji poslouchat, opravdu ano, ale prostě to nešlo. Hlavou se mi stále dokola honila jedna otázka – Co teď budu dělat? Byla jsem zoufalá. Ale proč vlastně? Vždyť k tomu nemám nejmenší důvod. Prostě se té věci zbavím a bude po všem. No problema! Zbavím se toho náramku jednou pro vždy a bude to. A musím to udělat hned.

Zvedla jsem se a vyběhla ze třídy. Slyšela jsem zmatený hlas profesorky, jak za mnou volá. Nebyl čas se zastavovat. Rozrazila jsem masivní vstupní dveře naší školy a vykročila ven. Musím se toho zbavit! To bylo to jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet. Musím se toho zbavit. Musím! Já se toho musím zbavit. Utíkala jsem pryč od školy. Lidé se za mnou nevěřícně otáčeli, když jsem je míjela.

Zastavila jsem se až v parku. Na mostě pod kterým proudila řeka. Foukal vítr a vlny divoce poskakovaly. Stála jsem na okraji mostu opřená o zábradlí. Z batohu jsem vytáhla nůžky. Jedno střihnutí a bude po všem. Už žádné hlasy, žádné mrtvoly, žádné problémy.

„Žádný náramek, žádný problém,“ opakovala jsem si pro sebe jako nějakou mantru.

„Nedělej to!“ ozvalo se vedle mě, „prosím,“ z toho hlasu čišelo čiré zoufalství.

„Žádný náramek, žádný problém.“

„Prosím,“ zopakoval ještě naléhavěji. Snažila jsem se ovládnout, abych se na něj neotočila. Jedno střihnutí a bude po všem.

„Prosím.“ Otočila jsem se a pohlédla do těch jeho smaragdových očí. Smutných, vyděšených očí.

„Nedělej to,“ zaškemral a natáhl ke mně ruku. Na své dlani, ve které jsem svírala nůžky, jsem ucítila jeho dotek. Studený, elektrizující dotek. Nůžky mi proklouzly mezi prsty, byl slyšet jejich náraz na vodní hladinu, pak klesly ke dnu.