I Can See You

3. kapitola

Můj mozek stále nebyl schopný to zpracovat. Nic z toho prostě nedávalo smysl. Tohle není žádný fantasy svět. Já nemůžu vidět duchy! Nic takového přeci ani neexistuje a tohle je určitě jen hloupý žert. Snaha namluvit si že se nic nestalo a nic z toh není pravda byla ale marná. Moc dobře vím, co jsem viděla a byť se to zdá být neskutečné budu si muset připustit, že je to pravda.

Joshua tam jen stál a čekal na nějakou moji reakci.

„Tohle přeci nemůže být skutečné,” vypadlo ze mě nakonec. Ale i přes veškeré mé snažení přimět se věřit, že je to jen sen, noční můra, na mě v hlavě dorážely myšlenky, které mě utvrzovaly v tom jak moc skutečné to je. A síla těch myšlenek byla až děsivě silná na to aby to byl jen sen.

„Já tě chápu,” začal Joshua, „zdá se to být neuvěřitelné ale je to pravda. Musíš mi věřit!” hlas se mu zlomil zoufalstvím. Chvilku jsem váhala co odpovědět, když se najednou otevřely dveře a na zahradu vešla má matka.

„Co tu ještě strašíš?! Zítra máš školu tak bež spát,” řekla mi trochu vyčítavě. Mrkla jsem na hodinky. Obě rafičky se blížili k dvanáctce. Přeměřila si mě nedůvěřivým pohledem, jak jsem tam tak stála uprostřed zahrady. Vůbec se nedivila tomu, že by naproti mně měl stát úplně cizí kluk. Neviděla ho.

„Už jdu,” řekla jsem a ona odešla, chvilku jsem tam ještě mlčky stála a nakonec jsem se otočila k odchodu.

„Já ti věřím,” hlesla jsem ještě a zamířila do domu. Teď se opravdu musím vyspat.

Po rychlé sprše jsem byla připravená zachumlat se do peřin. Malá část mě stále doufala, že to všechno byl jen sen a že až se ráno probudím, bude všechno v notmálu.

„Ach bože, já jsem tak rád že mi věříš,” ozvalo se vedle mě ve chvíli, kdy jsem položila hlavu na polštář a přitáhla si přikrývku až k bradě.

„Co tu zase děláš?! Já chci spát!” protestovala jsem šeptem doufajíc, že nevzbudím rodiče spící ve vedlejším pokoji.

„Já jsem jen nadšený z toho, že s tebou můžu mluvit! Tobě to nepřipadá ani trochu vzrušující že můžeš vidět mrtvé?” zeptal se a já měla sto chutí mu říct, že mrtvoly je opravdu to poslední co pokládám za vzrušující.

„To je vážně úžasný, ale ještě pořád je tu alespoň malinkatá pravděpodobnost že se mi to jen zdá a čím dřív usnu, tím dřív to skončí,” odvětila jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Bylo ticho.

Stála jsem uprostřed lesaa neměla jsem ponětí, jak jsem se tam dostala. Byla zima. Cítila jsem, jak si chlad prodírá cestu skrz vrstvu mého oblečení rovnou k mé pokožce do které se zabodává jako tisíc malých jehliček. Les byl temný a jediným světlem byly bílé paprsky měsíčního světla slabě prosvítající mezi korunami stromů.

Odněkud se ozvalo zasténaní. A pak další a další. Ze stínů se začaly nořit postavy. Neúprosné a žalostné sténání a kvílení rezonovalo v mých uších a já začínala panikařit. Ze všech stran přicházely další postavy. Nebylo kam utéct. Někteří se už dostali dostatečně blízkoaby mi měsíční svit umožnil spatřit jejich obličeje. Naskytl se mi pohled na zohavené, zkrvavené tváře a mě se udělalo nevolno. Žaludek se mi zkroutil a já měla pocit, že se zadávím. Najednou mi došlo, o co tady jde. Byly to tváře zesnulých žádající mě o pomoc. Ale já nemohla. Nemohla jsem jim pomoct, nevěděla jsem jak. Byli čím dál tím blíž. Panika dosáhla vrcholu, cítila jsem, jak mi ochabuje tělo. Omdlela jsem. Poslední co jsem viděla byly ty oči, ty smaragdově zelené oči.

 

S trhnutím jsem se probudila. Byla ještě tma. Vlasy se mi lepily ke spocené tváři a můj tep byl až nepřirozeně rychlý. Snažila jsem se uklidnit hlubokými nádechy a výdechy. Oči si pomalu přivikaly na tmu a já začala rozeznávat důvěrně známé obrysy mého pokoje. Psací stůl v rohu, toaletní stolek pod oknem a skříň přes celou pravou stěnu mého pokoje. Když už jsem se trochu zklidnila, přehodila jsem nohy přes okraj postele a vstala. Bylo mi jasné, že už neusnu tak jsem zamířila do koupelny. Pustila jsem sprchu a nechala proudy horké vody dopadat na své tělo. Cítila jsem, jak se mi uvolňují ztuhlé svaly. Jen jsem tam stála a nechala na sebe stékat vodu s nadějí, že odplaví pryč všechen stres dnešní noci.

Když jsem vylezla ze sprchy, zabalila jsem se do ručníku a postavila se před zrcadlo. Jednou rukou jsem zrcadlo zamlžené od páry způsobené horkou vodou otřela a zadívala se na svůj odraz. Kulatý obličej mi rámovaly mokré černé vlasy. Velké čokoládové oči mojí zrcadlové dvojnice si mě trochu nedůvěřivě prohlížely. Vypadala jsem stejně jako vždycky ale přesto jsem si připadala nějak jiná. Ty ses už vážně zbláznila! Pomyslela jsem si.

Zabalená v ručníku jsem přeběhla zpátky do pokoje. Světelné číslice digitálního budíku mi oznamovaly, že jsou tři ráno. To jsem toho dnes opravdu hodně naspala.

Trochu bezradně jsem se zadívala do své skříně. Chvíli jsem tam jen tak postávala a nakonec jsem si oblékla černé legíny a košili z látky připomínající denim.

Sešla jsem po schodech dolůdo kuchyně a hned z první skřínky jsem vytáhla svůj oblíbený R2D2 hrnek. Udělala jsem si silný černý kafe a šla si sednout k televizi. V tuhle hodinu nic nedávali, což mě mimochodem vůbec nepřekvapilo, a tak jsem to přepla na hudební kanál a snížila hlasitost, abych nikoho nevzbudila. On už se neukázal.

****

Tak a máme za sebou už třetí kapitolku a já bych k vám měla otázku, tedy pokud se tu vůbec najde někdo kdo dočetl až sem. Mám pokračovat? Opravdu by se hodil nějaký komentář jako povzbuzení jestli mám psát dál nebo jestli je to totální blábol. Popravdě, bych to do konce dopsala tak jako tak ale už nevím tak jistě jestli bych to dál zveřejňovala. Takže budu ráda za jakýkoli názor.

Pac a pusu, Vaše LillyVanilly