I Can See You

8. kapitola

Ucukla jsem rukou. V jeho očích se zračil údiv, se směsicí strachu a nadšení. Nevěřícně jsem zírala na jeho ruce.

„Jak?“ to bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Nechápala jsem to. To přeci nejde, on není skutečný, nemůžu cítit jeho dotyk. Nemůžu, já prostě nemůžu!

„Taky jsi to cítila?“ ujišťoval se, nadšení v jeho hlase bylo nepřehlédnutelné. Nevěřícně jsem kroutila hlavou.

„Ne, to není skutečné,“ šeptala jsem si sama pro sebe.

„Klid, vždyť je to úžasné!“ radoval se a přejel rukou po zábradlí mostu, „ já to cítím, cítím všechno.“

Natáhl ruku ke mně. Vyděšeně jsem ucukla.

„Už to zašlo příliš daleko,“ řekla jsem spíš sama sobě než jemu, „musí to skončit!“ prsty jsem se snažila rozvázat náramek na své ruce. Provázky mi proklouzávali mezi psty a nechtělo to povolit. Zoufale jsem se to snažila rozvázat. Ten uzlík né a né povolit. Snažila jsem se to rozmotat, překousnout ale nešlo to.

„Přestaň!“ Křikl na mě a chytil mě za zápěstí. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale byl silnější než já.

„Pusť mě!“ vztekala jsem se.

„Uklidni se,“ řekl, „dýchej z hluboka.“

„Já se nechci uklidňovat! Laskavě mě pusť,“ škubala jsem sebou ale ne a ne se vysmeknout.

„Slečno? Jste v pořádku?“ ptal se starostlivě kolem procházející pán.

„Ne to vážně nejsem!“ vyjela jsem na něj vztekle. Joshua konečně pustil moje ruce.

„Potřebujete nějak pomoc?“ zajímal se dál ten pán.

„Co? Ne, já… já jsem v pohodě, omlouvám se.“

„Jste si jistá?“

„Stoprocentně! Jen už musím jít,“ odvětila jsem a utekla od toho mostu.

Zastavila jsem se, až když už mi začal docházet dech. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde nikdo nebyl. Úlevně jsem si oddechla a pomalým krokem jsem pokračovala v cestě.

„Jsem rád, že už jsi klidnější,“ ozvalo se vedle mě a já leknutím nadskočila.

„Já tě zabiju!“ křikla jsem na něj, „kvůli tobě vypadám jako blázen, což asi nejspíš jsem jinak si tohle všechno nedokážu vysvětlit.“

„Myslel jsem, že tu část kdy mi nevěříš, už máme za sebou.“

„Evidentně ne.“

„Co to do tebě vjelo na tom mostě? Hádám, že jsem pochopil správně, že má přítomnost je spojená s tím náramkem ale proč se mě chceš zbavit?“ ptal se naprosto klidným tónem.

„Proč? Protože mi ničíš život! Ten náramek mi měl přinýst štěstí a co mám? Jsem nevyspalá, mám nervy v háji a povídám si s mrtvým klukem! To je opravdu štěstí no. Hádám, že ta druhá předpověď byla přesnější!“

„Co je druhá předpověď?“

„Zkáza, zlo… něco takovýho,“ odvětila jsem mu stejně klidným tónem, jako mluvil on se mnou, jako by o nic nešlo.

„Takže ty si myslíž že jsem zlo,“ jeho klid byl ten tam.

„Minimálně pro mě jo!“ byla jsem z něj na prášky.

„Ty si myslíš, že pro mě je to všechno jednoduchý?! Já jsem umřel! A ty, protivná sedmnáctiletá holka, jsi jediná, s kým můžu mluvit!“ křičel na mne.

„Já že jsem protivná?! Tys mi bez pozvání vstoupil do života a celý ho obrátil na ruby!“

„Jen jsem si chtěl s někým promluvit!“

„Tak si najdi někoho jinýho!“

„To pujde těžko, když ten stupidní náramek máš ty!“

„Já ti ho mileráda věnuju!“

  Naše hlasy se nesly celou ulicí. Znovu jsem se pokoušela rozvázat ten náramek, ale klepaly se mi ruce a ty provázky ne a ne povolit. Bezradně jsem svěsila ruce podél těla.

„Ten náramek sundám, co nejdříve to půjde,“ řekla jsem a následně se otočila k odchodu. Zamířila jsem rovnou domů a jeho jsem tam nechala stát samotného.

Když jsem přišla domů, bylo zamčeno. Znamení toho, že nikdo není doma. Mamka musela jít s Ninou do parku nebo tak něco. V kuchyni jsem vzala první nůž, co mi přišel pod ruku. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se té věci zbavím. Měla jsem to udělat už včera veřer když mi došlo, co za tím vším stojí. Teď už není čas otálet, zbavím se toho jednou provždy.

„Dost!“ ozvalo se z druhého konce místnosti.

„Nemůže mě zastavit, už jsem se rozhodla,“ odvětila jsem odhodlaně.

„Nedělej to, prosím,“ nasadil znovu ten svůj ukidňující tón. Tentokrát už se rozptýlit nenechám.

„Ty nemáš žádné právo říkat mi, co mám dělat!“

„Nemůžu ti to dovolit,“ řekla a vyrazil mi nůž z ruky, nečekala jsem to, ale nenechala jsem se vyvést z míry. Vmžiku jsem se otočila pro jiný nůž, ale než jsem stihla nějaký vzít tak mě chytil. Držel mi ruce pevně u těla a já se mu nedokázala vymanit.

„Pust mě! „ křičela jsem, „jak to děláš? Ty nemáš být schopný se mě dotknout!“

„Něco se očividně změnilo,“ řekl a odtáhl mě do obývacího pokoje. Posadil mě na pohovku a konečně mě pustil. Vytřeštěnýma očima jsem ho pozorovala. Nedokázala jsem odhadnout, co udělá teď. Zvažovala jsem tu nejkratší cestu k jakémukoli ostrému předmětu, který by mě zbavil toho náramku.

„Musíme si promluvit,“ konečně promluvil do nastalého ticha. Klekl si přede mě na zem a chytnul mě za zápěstí. Měla jsem utéct, dokud byl čas. Škubla jsem rukama ale jeho stisk nepovolil.

„Já s tebou nemám o čem mluvit!“ odvětila jsem naštvaně, „a teď mě laskavě pusť.“

„Prosím poslouchej mě chvíli. Já chápu, že tahle situace je pro tebe složitá,“ – „To je slabý slovo!“ – „Nepřerušuj mě, ano? Chápu to, vážně, ale jsi jediná, s kým můžu mluvit. Jediná, kdo mě vidí. Jsi moje spojení s tímto světem. Spojení s životem. Tak si nesundávej ten náramek. Moc tě o to prosím. Mluv se mnou. Buď moje kamarádka,“ zakončil svůj proslov.

„To vážně? Kamarádka?! Ty si se asi zbláznil,“ vyjela jsem na něj, „Haló! Ty seš mrtvej! Mrtvoly nemají kamarády!“

„Fajn, je mi to jasný. Ty svůj názor očividně nezměníš. Dělej, jak myslíš,“ řekl a pak zmizel. Najednou byl pryč. Zůstala jsem v tom pokoji sama sedět na naší krémové pohovce a nějak mi nedocházelo, co se právě stalo. On to vzdal. Tak urputně se mě snaží přemluvit a pak to vzdá?

Leknutím jsem nadskočila, když v zámku zarachotily klíče.

„Co to že už jsi doma?“ podivila se mamka ve chvíli, kdy mě spatřila v obýváku.

„Škola nám skončila dřív,“ zalhala jsem. Rychle jsem se usmála a snažila jsem se působit co nejvěrohodněji. Ona jen přikývla a zašla do kuchyně. Neen se na mě celá rozesmátá vrhla, ale já na ní teď neměla náladu. Zvedla jsem se a zmizela nahoře ve svém pokoji.

***

Tak Puclíci, další kapitola je za námi. Snad se líbila a zanecháte mi tu nějaký ten komentík. =)

Pac a Pusu, Vaše LillyVanilly