I Can See You

4. kapitola

Jak tak koukám tak vy se mnou asi mluvit nebudete co? No i tak přidávám další kapitolu tak snad se někomu zalíbí.

Pac a Pusu, Vaše LillyVanilly

****

Stála jsem na parkovišti Delionville High jako každé školní ráno a čekala na Avery, která se jako vždy přiřítila těsně před zvoněním.

„Co ti je?” zeptala se mě v momentě, kdy jsme usedli do lavic a pan Berry, učitel matematiky, vešel do třídy.

„Nic, co by mi mělo být?” odvětila jsem šeptem.

„Vůbec nic až na to že vypadáš jak přejetá parním válcem,” vysvětlila mi.

„No to ti pěkně děkuju,” řekla jsem na oko uraženě.

„A do školy nikdy nechodíš nenamalovaná!” stála si na svém Avery.

„Jsem v pohodě,” povzdechla jsem si a doufala, že to nechá plavat.

„Evansonová, Johnsonová, Utište se!” napomenul nás pan Berry. Věnovala jsem mu omluvný pohled a začala jsem si dělat zápisky do sešitu.

„Stejně si myslím, že kecáš!” vyčítala mi Avery, „Tak si to pro mě za mě nech pro sebe, když chceš, ale…” chtěla pokračovat dál, avšak když ji pan Berry přerušil větou ‚Johnsonová mlčte už‘ tak si to rozmyslela a začala zlostným pohledem probodávat svoji učebnici matematiky.

Zbytek dne už se mnou Avery nepromluvila a dělala uraženou, protože jsem ji odmítala říct, co se stalo. Snažila jsem se ji udržet v přesvědčení že se nic neděje, ale nevěřila mi to ani za mák protože k mé smůle vždycky pozná když lžu. Pak jí to budu muset nějak vysvětlit, i když teda netuším jak. Ale pozitivní zpráva je že jsem Joshuu celý den nezahlédla ani koutkem oka takže možnost, že jsem včera měla příliš bujnou fantazii nebo že jsem měla prostě jen halucinace po tom, co jsem snědla matčino nepovedené kari je stále pravděpodobnější.

Posadila jsem se na postel ve svém pokoji. Měla jsem dobrou náladu a s nadějí že se včerejšek nestal, jsem se začetla do svoji oblíbebé knihy Drákula od Brama Stokera.

„Ahoj,” ozvalo se z rohu pokoje. Tiše jsem zaklela a zaklapla knížku.

„Co tu děláš?” vyjela jsem na něj naštvaně a vyčítavě se na něj podívala. Veškeré naděje že se včerejší noc nestala, se zhroutily jako domeček z karet. Všechno to byla pravda. Buď to anebo jsem zešílela.

„Jen jsem s tebou chtěl mluvit, prostě si popovídat,” odvětil a zatvářil se zklamaně, že jsem na něj tak vyjela.

„Vždyť tohle je postavené na hlavu! Ty se mi tu zjevíš s tím vším umíráním a mizením a já nevím čím a co odemne jako čekáš? Že se z nás stanou ti ‘nejlepšejší přátelíčkové a ohopkáme spolu do západu slunce‘ nebo co?!”začínala jsem vyšilovat a moje sarkastická mysl se zase jednou naplno projevila.

„Ne, jistě že ne. Já jsem jen byl rád, že můžu s někým mluvit. Tak se prosím uklidni,” mluvil na mě konejšivým hlasem se snahou mě zklidnit, ale na mě to nezabíralo, naopak. Když se ke mně přiblížil a já se zadívala do těch jeho smaragdových očí, vyvolalo to ve mě pocity z mého snu. Celá jsem se rozklepala pod návalem náhlé paniky.

„Nepřibližuj se!” vykřikla jsem a ruce mi samovolně vylétly do obrané pozice, dlaněmi k němu.

„Neboj se, já ti přeci nic neudělám. Ani nemůžu, já totiž vůbec nic nemůžu! Jsem duch, naprosto bezmocný!” zdálo se, že i jeho klid je ten tam. Já se snažila hlubokými nádechy a výdechy zmírnit svou paniku a zpomalit svůj extrémně zrychlený tep. Během mého uklidňovacího dýchacího rituálu vešla do pokoje mamka s otázkou, jestli si tu povídám sama se sebou.

„Ne, jistě že ne. To bylo… rádio!” zalhala jsem a stočila pohled na rádio ležící v nohách postele, které bylo samozřejmě vypnuté. Jak přesvědčivé! Podívala se na mě tím svým pohledem moje dcera se asi zbláznila a odešla. Když zavřela dveře, tak jsem to rádio projistotu skutečně pustila.

„Ty moc lhát neumíš co?” zasmál se už zase naprosto klidný. Vyplázla jsem na něj jazyk a zamračila se. I přes to jak moc dětinské to bylo, se mi alespoň trochu ulevilo.

„Proč?” zajímalo mě, „proč tě vidím zrovna já?”

„Netuším, kdybych věděl jak něhoho zkontaktovat udělal bych to už dávno. Musí to být něčím, co si udělala ty,” odpověděl. Já? Nikdy dřív se mi tohle nedělo. Muselo to tedy spustit něco, co se stalo nedávno. Ale co? Třeba to je nějaký gen který máme v rodině a spustí se vždy od určitého věku. Jenže narozeniny mám v březnu a teď je září. Navíc nikdy jsem si nevšimla, že by jeden z rodičů trpěl samomluvou, takže tím to asi nebude. Možná s tím souvisí nějaká událost! Jenže jaká?  Vidím ducha takže by to asi mělo souviset se smrtí ale to je tak hloupost. Nikoho jsem neviděla zemřít, žádný život neskončil mojí vinou a ani mě samotné nehrozilo, že už bych to měla zabalit. Tak čím to, sakra, je?

„Jsi v pořádku? Už příliš dlouho mlčíš. Jen zíráš do prázdna a to jak krčíš nos, působí trochu komicky,” přerušil tok mých myšlenek Joshua.

„Přemýšlím,” vysvětlila jsem, „přemýšlím, proč tě vidím zrovna já.”

„A?” zajímal se, zda jsem na něco přišla.

„A nic! Nemám tušení čím to je,” odvětila jsem zklamaně, „ale nějaký důvod to mít musí,” prohlásila jsem, lehla si na postel a přemýšlela dál.

„To asi ano ale jaký se asi nedozvíme.” Nezdálo se, že by ho to nějak trápilo.

„Třeba je to něco podobného jako vždycky ve filmech! Nemáš nějaké nedořešené záležitosti, které ti mám pomoct vyřešit?” zeptala jsem se, i když v momentě kdy jsem to vyslovila mi došl,o že to nedává moc smysl.

„Umřel jsem v 18-ti, celý můj život je jedna velká nedořešená záležitost!” obořil se na mě.

„Promiň no, jen jsem se zeptala. Tak se hned tak nečerti,” řekla jsem.

„Třeba ještě nejsi mrtvý a já ti mám pomoct uvědomit si něco důležitého, aby ses mohl vrátit zpátky,” zkoušela jsem.

„Tohle není film!”

„Možná mi máš pomoct překonat nějakou těžkou situaci?”

„Pochybuju.”

„No tak si asi jen výplod mojí fantazie!”

„Na to se cítím až moc skutečný a navíc… máš potřebu vymýšlet si imaginární kluky?” nadzvedl jedno obočí a zasmál se. Vzteky jsem po něm mrštila polštářem, který však k mé smůle proletěl skrz něj a akorát u něj vyvolal další výbuch smíchu. Já jen trucovitě seděla na posteli a přemýšlela dál.