Vigatova zem [POZASTAVENO]

Kaptiola druhá

Ještě před tím, než se obloha začala alespoň trochu projasňovat, a slunce se marně snažilo probojovat šedými mračny, se Celosia vzbudila.

Potichu, tak, že byla tišší než mrtvola v hrobě, se oblékla do kožichu, vlasy skryla pod oblečení, kapuci si vrazila do čela a vydala se na pravidelný ranní výcvik.

Cvičila takhle s vojáky vesnice už osm let. Má takové tušení, že jí u Zayana pomohlo získat tohle místo fakt, kdo byl její otec. Býval nejlepším lovcem vesnice. Díky němu měli i jiná než jen rybí masa. Když se zadařilo, pochutnali si vesničané dohromady i na ledním medvědovi.

Samozřejmě, že se našlo spousta těch, co to považovali za naprostou absurditu. Dívka a cvičená v boji s vojáky? To se snad pomátli!

Ale stačilo pár let, kdy se projevila dívčina kuráž a síla, aby těmhle zlým jazykům z úst vyprchaly všechny jejich nadávky a z hlav pochybnosti.

Dnes je Celosia jednou z nejváženějších obyvatel vesnice.

Jakmile dorazí na cvičiště, které je několik metrů za vesnicí, přivítá se ihned s jejich trenérem, který byl jejich učitelem ve zbrani.

,,Zdravím, Celosio," pozdravil ji hned s vřelým úsměvem, když si utahoval provázkem kožené rukavice.

,,Já tebe, Welesi," oplatila mu zrzka pozdrav, i široký úsměv, a sama si začala svoje rukavice zavazovat.

,,Dnes to vypadá na krutý mráz. Včerejší západ slunce byl bledě růžový. Myslím, že budeme vytahovat všechnu kožešinu, co kdo doma má," poznamenal věcně Weles, a já mu mohla dát jen pokýváním za pravdu.

Ta myšlenka mě zachmuřila. Bylo už příliš chladných nocí. Až příliš marné snahy se zahřát, když udeřily silnější mrazy.

Ale jednou to skončí., slibovala si dívka v duchu, a její výraz plný tvrdého přesvědčení už nezaměnitelně byl na její tváři.

,,Celosio, tenhle tvůj pohled znám. Už zase nad tím přemýšlíš?" povzdechl si muž. Nelíbilo se mu, že dívčinou největší motivací v jejím životě je smrt draka její rukou. Bylo to nebezpečné, skoro až bláhové, když člověk přihlédne k tomu, že ta stvůra leží na dně Jezera odrazů, odkud se zatím nikdo, kdo tam šel, nevrátil.

,,Víš, že nad ničím jiným celé dny nepřemýšlím. Vidina Vigatovy smrti je to, co mě donutí znovu každé ráno vstát. Touha po tom ho zabít mě hřeje víc, než moje kožichy," řekla mu totéž, co pokaždé, když na toto téma dojde, a začala uvazovat horlivěji.

Celosia byla člověk, kterému stačí málo, aby se nechal ovládnout emocemi, a její trenér to věděl, tak raději rozhodl zvolnit, aby nakonec nevybouchla. To by taky mohl přijít o prsty, jako před týdnem Pierun.

Teprve nedávno ho přijal Zayan mezi ty nejbližší vojáky, které si pustil blíž k sobě pro osobní ochranu, a zastoupil to místo tak Celosii, jež tuto pozici neustále, zatvrzele odmítala. A on se jako ten největší idiot rozhodl jí to předhazovat. Utahoval si z ní, chlubil se takovou malicherností a vyprovokoval ji. Aniž by něco řekla, vymrštila se do bojového postoje, vytáhla dýku z pouzdra na stehně, a než se kdokoliv stačil vzpamatovat, Pierunovy dva prsty z levé ruky se válely na sněhu obklopené rudými skvrnamy. Krev mu potřísnila všechno oblečení, Celosii taky, ale té to bylo naprosto jedno.

Pierun s vřískotem padl na kolena, vedle svých uříznutých prstů, a s nadávkami mířené k ní si bolestně svíral pravou dlaní krvácející místo.

Ona se jen s kamenným výrazem, v němž se přeci jen odrážel kousek zloby, sklonila ke klečícímu Pierunovi, a skrze zuby pronesla: ,,Dávej si pozor na jazyk. Příště bys mohl přijít o něj." A odešla rázným krokem pryč ze cvičiště.