Vigatova zem [POZASTAVENO]

Kapitola třetí

Galen, Eveleen a Erato. Sestry, jejichž svátek připadá na sedmého června, který slaví stále, na rozdíl od jiných. Ve vesnici věří, že uctívání těchto bohyní je klíčové k udržení se na živu.

Největší význam má ale tento den pro dívky, kterým je již deset let. V tomto věku dívky vkročí do nové etapy života, v níž se z nich stanou ženy. A v den jejich plnoletosti, když dovrší osmnácti let, podstoupí podobný obřad, jen s tím, že tentokrát už jsou dívky skutečnými ženami.

Na počest bohyně Galen, bohyně klidu, nejstarší ze tří sester, nosí tyto dívky v tento den na její počest ve vlasech bílá pírka, která si lidé schovávají na toto pasování. Eveleen je bohyní krásy, a pro ni děvčata nosí své sváteční kožichy i boty, vlasy mají spletené do ozdobných drdolů a hlavu ovázanou teplým šátkem bílé barvy. A na počest bohyně Erato, bohyně lásky, dostanou ručně vyřezávaný amulet, který jim vyrábí buď matky, nebo starší sestry.

Zehra bude dnes součástí oslavy, neb ona sama má již deset let.

Celosia na amuletu pracovala už celý měsíc, a je s ním víc, než spokojená. Má kulatý tvar, a na jedné straně znak bohyně lásky, a z druhé strany jméno dívky, která ho bude nosit zbytek života.

Celosii její amulet vyrobila pře osmi lety matka, a i přestože ten její pro její mladší sestru je také velice krásný, má dojem, že ten od její matky je zkrátka lepší. Ještě, aby ne, když je dcerou řezbáře.

Bohužel jejich prarodiče už nežijí. Ani z matčiny, ani z otcovy strany.

,,Zehro, pospěš si! Všichni už se scházejí na náměstí! Tak ať nepřijdeš pozdě, jako kdysi tvoje sestra!" popoháněla dívenku matka, když se i ona chystala ve svátečním oblečení na pasování její nejmladší dcery.

Celosia se nad tou poznámkou pousmála. Moc dobře si pamatovala na její pasování v deseti letech. Odmítala jít z domu, protože se nechtěla dát pasovat na dívku. Ona už tehdy cítila, že je žena. Nakonec jí matka přesvědčila, že se nemůže stát ženou, pokud prvně nebude dívkou, a tak dorazili na obřad. I když se spožděním, které jim vysloužilo pohledy všech vesničanů, a hlavně velitele, Zayana, který nedochvilnost opravdu neschvaloval.

,,Neboj mami! Takovou ostudu bych ti já nikdy neudělala," uklidňovala ženu holčička, a jen co vešla oblečená a upravená do kuchyně, kde na ní obě čekaly, tak oběma poskočilo srdce, a na tváři se jim rozlil dojatý úsměv.

Vypadala nádherně.

,,Zlato, jsi kouzelná," rozjímala se nad ní matka.

,,Děkuju," zardila se Zehra, a pak se všechny vydaly na náměstí, kde už stáli skoro všichni vesničané.

Zehra si stoupla k ostatním desetiletým dívkám, a pozdravila se se svými kamarádkami, než celá sláva začala.

Zayan předstoupil před dívky, co čekaly na své pasování, a s úsměvem rozpřáhl ruce na uvítanou. Měl na sobě krom teplého kabátu a kalhot s vysokými botami i svůj plášť z ledního medvěda, který na takovéhle akce nosil. Stejně, jako korunu ze dřeva, kterou vyřezal Celsoiin prapradědeček. Bylo to již tolik let, a koruna byla stále krásná, skoro jako nová. Bylo to mistrovské dílo. Místo drahokamů, jaké mívá skutečný král, v koruně byly ozdoby z černého kovu, který kdysi dávno těžili nedaleko v horách. Jenže i těžbu mráz naprosto znemožnil.

,,Drazí bratři, drahé sestry. Dnešním dnem pasujeme další dívky pro jejich vkročení do cesty za dospělostí. Žádám vás tedy, abyste pro vzdání úcty bohyním, jejichž svátek dnes slavíme, poklekli, a odříkali se mnou modlitbu. Požehnejte se mnou těmto dívkám, ať je v jejich životě jen dobro, a šance na lepší zítřky," vyzval všechny, a všichni tak udělali. Opravdu všichni. I ti nejstarší klekli na obě kolena do sněhu, sepjali ruce na hrudi a sklopili tváře k zemi, když spolu se Zayanem sborově přeříkávali modlitbu ve starém jazyce, kterým už dnes nikdo nemluví, ale modlitby se z něj nepřeložily.