Vigatova zem [POZASTAVENO]

Kapitola první

,,Chyť mě, chyť mě, avšak víš, že mě nikdy nechytíš! Létám světem tam a sem, já jsem mocným přízrakem!"

Za tak ledových podvečerů co se každý den opakovaly pořád znovu a znovu, kdy vám pomalu mrzne váš vlastní dech v ústech a není moc možností, jak se zahřát, nezbylo dětem z vesnice nic jiného než si vymyslet nějakou hru, při níž by se tolik netřásly zimou. Tři sourozenci si tedy vymysleli, že si vylepší hru na honěnou. Ten, co chytá ostatní, bude říkat říkanku, a až jí dopoví, musí ostatní pochytat. Když se mu to povede, vyhrál, a koho chytil jako první následně chytá. Ale právě použití říkanky jim dnešní večer znepříjemnilo.

,,Okamžitě buďte ticho!" ozvala se pobouřeně žena ve středním věku ze svého přístřešku, v němž bydlela. Byla celá navlečená v několika vrstvách kabátů sešitých z několika kůží drobnější zvěře, aby její tělo neochromoval okolní mráz, zrovna tak jako všichni ostatní vesničané podobné vlastnili.

Skupinka tří dětí se polekaně zastaví a se strachem v očích hledí na černovlasou ženu, co se na ně nevrle mračí.

,,Copak vám rodiče nikdy neřekli o tom, že pokud někdo zopakuje třikrát veršovanou větu, může se někdy její obsah stát skutečností?! Představte si, co by se stalo, kdyby jste tím přivolali samotný Přízrak! Zahubili byste nás!" začala krákat vřískavým hlasem. Dvěma holčičkám její slova vehnala slzy do očí, ale zatím je statečně držely za víčky.

,,Omlouváme se. My jsme jen-" začne mluvit chlácholivě chlapec ve snaze její bouřlivé křičení zahnat omluvou, jenže skřehotání ženy ho znovu umlčí a donutí vhrknout slzy do očí už i jemu.

,,Vy jste jen co?! Chtěli jste nás zničit! To vám nestačí, že kvůli vám, vy mrňaví spratci, si odtrháváme jídlo od úst jen aby se ty vaše věčně nenasytné žaludky alespoň trochu zaplnily?! Nestačí vám snad to, že máte ty nejteplejší a nejkvalitnější kožichy, jaké nosí pak už jen sám vůdce vesnice Zayan, abyste neonemocněli?! Nestačí vám-" černovláska by takto mohla křičet klidně dál, ale kdosi jí v jejím naprosto nespravedlivém osočování těch tří dětí přerušil.

,,A nestačí ty tvoje hloupé řeči, Areilo?" Celosia, nejmladší a jediná dívčí bojovnice místních bojovníků byla, samozřejmě že až po samotném Zayanovi, nejchytřejší a nejnadanější členkou vesnice. Dobře věděla, kde jsou veškeré meze, a Areila jednu právě překročila.

,,Koukám, že jsem se při obchůzce vesnice dostala ve správný čas na správné místo, není-liž pravda?" podala to spíše jako řečnickou otázku nově příchozí dívka s kapucí nataženou přes hlavu, aby jí tolik nemrznul bledý obličej.

,,Tobě když jsi byla dítě také všichni nechávali to nejlepší maso. Také ti dávali ten nejteplejší kožich. Starali se o tebe. Vychovávali tě. Takhle to tu chodí. Nikdo nemyslí pouze sám na sebe. Jako bys nevěděla, že právě tohle dělá každý pro každého ještě než nestalo období Vigatovy nadvlády, a budeš tu křičet po malých dětech, jen protože se chtěly pobavit a zahřát v téhle nekonečné zimě?!" postupně její hlas nabíral na intenzitě, dokud Areile poslední slova nevmetla do tváře zrovna tak, jak bičuje do tváří ostrý ledový vítr nosící s sebou sněhovou bouři.

Areila stojí nehnutě s kamenným výrazem ve tváři, než se s mrmláním otočí na patě a zajde zpět do svého přístřešku.

Hned na to se omotají děti dívce kolem pasu se slovy díků a mačkají jí svými drobounkými pažemi.

,,Máš naše nekonečné díky, Celosio! Kdyby ses tu neobjevila, tak by to asi nedopadlo moc dobře," poděkuje klučina, jenž celou tu věc s říkankou vymyslel, a zarmouceně se zamračil nad představou, co by jim ještě byla schopná Areila ošklivého říct.