Vigatova zem [POZASTAVENO]

Kapitola šestá

To ráno nebylo tak mrazivé, jak čekali. Nebe dnes ani nebylo zakryté šedými mračny, a bledé slunce skoro hřálo. I tak, aby se dalo říct, že bylo teplo, to nebylo dostačující.

Přesto, když zrzka šla ke stájím, musela se usmát. Navzdory stísněným pocitům, které zapříčinil fakt, že na dlouho opouští svůj domov, věřila, že se sem zase vrátí. Nebo v to alespoň věřit chtěla.

,,Dobré jitro," zdravil jí, hned jakmile byla na místě setkání, Weles. Vřele mu pozdravení oplatila.

Postupně uvazoval na jednoho ze sobů zásoby jídla a nějaké ty léčivé mastičky, když přišli i Zayan se svým synem.

I s nimi si vyměnili přání dobrého rána, než si každý podle vlastních potřeb upevnil sedlo na sobech, zašněrovali poslední kousky oblečení, které měli na sobě, a vyrazili z vesnice.

Hned pobídli zvířata, aby se rozeběhla, a oni se tak vzdalovali svému domovu víc a víc. Než se zbytek obyvatel probudí, budou už tak daleko, že na domky nedohlédnou.

Po prvních třech hodinách neustálé jízdy už měli jen několik metrů, než budou muset vjet do Lesa ledových lhářů. Už podle názvu je jasné, že to není jen prostor plný jehličnatých stromů. Pojmenován byl příhodně podle legendy, která se k němu váže.

Před dávnými lety, když ostrov teprve obydlovali první osadníci, prý dva bratři šli z jedné poloviny ostrova na druhou skrz les, aby zjistili, co je na druhé straně za tou pomyslnou hranicí. Cestou si jeden druhého zprvu jen taktně dobírali.

Jenže po nějaké době se jejich hovor uchýlil velice nepříjemným směrem. Začali si nadávat, a pyšnit se vším, co kdy dokázal ten druhý, až si začali i vymýšlet a přisuzovat si úspěchy, které nevykonali.

Když jeden druhého osočili z toho, že je jen prachobyčejný lhář, zaútočili na sebe. Rvali se, jako by stáli proti jejich největšímu nepříteli, a pobili se navzájem.

Jejich těla se pak prý proměnila ve stromy. Velice chatrné a ošklivé stromy, protože si nic jiného za své činy ani nezasloužili. A kvůli tomu, co bratři provedli v lese, který byl posvátnou půdou bohyně Yseult, bohyně ledu a mrazu, jehličí pokryla krusta ledu tak tvrdou a ostrou, že kdyby si někdo jednu z větví usekl, mohl by jím probodnout protivníka jako nově nabroušeným mečem.

Celosia nevěděla, jestli je ta legenda pravdivá, ale stromy byly opravdu ledové a představovaly nebezpečí. A vzhledem k hustotě těchto ledových dřevin na prostranství Lesa bylo jasné, že si musí dávat při projíždění velký pozor. Jak na sebe, tak na zvířata, a musejí jet velice pomalu a hlídat všechny strany. Sebemenší chyba by mohla mít katastrofální následky.

,,Musíme jet pomaleji, než chůzí, a cesta lesem potrvá asi půl dne, takže se před tím raději najíme a napojíme soby," rozkázal Zayan, a kousek od Lesa sesedl ze sedla, a z čutory, kde měl vodu pro svého soba, mu ji začal nalévat do tlamy.

Ostatní udělali totéž, a Weles dal napít ještě pátému zvířeti, které táhlo jídlo.

Když dali zvířatům ještě něco málo k snědku, oni sami si dali kousek chleba, z něhož si každý kousek utrhl, a přikusoval k tomu plátek sušeného masa.

Po chvilce odpočinku znovu nasedli na soby, a vyjeli vstříc Lesu.

Jeli obezřetně, a jen sem tam je trochu škrábl hrot ledu, ale jinak se prodírali mezi stromy bez problému. Občas někdo něco prohodil, chvíli si vyprávěli historky z minulosti, jaké si předávali jejich předchůdci.

,,Co myslíte, že se stane?" nadhodila otázku zrzka, a odbočila tím od všech předešlých témat. Nikdo pořádně nechápal, co svojí otázkou dívka myslela, a jí to podle toho ticha, jaké zavládlo, došlo.