"Jsem záporák!" | FF - Bucky Barnes 1. Díl

00.|

Možná se ptáte proč odcházím jako hrdinka v černých džínových kalhotech na sobě, botech na podpatku, v kožené bundě, bílém tílku, se slunečními brýlemi na očích a krutopřísným výrazem od hořící budovy, která každou chvíli vybouchne.

Trochu Vás zklamu.. Nejsem hrdinka. Jsem padouch. Ten nejvíc stylový a krutopřísný padouch, kterého tento svět zná. Jak můžu něco takového říct? Tak po mne jde FBI, agenti z celého světa, pátrá po mě S.H.I.E.L.D a nejednou jsem měla čest s Avengers..

Jaký je tedy můj příběh, když odcházím od hořící budovy, která každou chvíli bouchne, kterou jsem sama teoreticky zapálila? Jsem nejhledanější padouch na světě i po legendárním Probliku a každou vteřinou budu mít setkání se zbylou partou Avengers!

Hah, zklamu Vás, ale já nejsem žádný padlý hrdina. Aby jste to pochopili, vyslechněte si můj příběh. Není to love story, ani žádný propadák, kdy postavu musíte litovat z toho, co prožila. Všude jsou jen padouši, co jsou padlý hrdinové, ale co když já nejsem padlý hrdina, ani dobrák, a chci být jen a jen ta zlá?

Spousta lidí to nechápe. Kdo by chtěl být dobrovolně ten padouch? Ten všemi nenáviděný?! Vlastně jsem se této myšlence také dlouho bránila. Až jsem si uvědomila, že být padouch je super a má to své dokonalé výhody, které si lidi neuvědomují..

Jak teď tak odcházím od budovy, která každou chvíli udělá "bum" a vidím jak lidi zděšeně utíkají, cpou se jeden přes druhého a nedbají na pomoc ostatním, jsem děsně ráda a jsem hrdá na to, že jsem padouch. I když to má i své chyby..

Šibalsky se usměju a v ten moment si všimnu, že upadla holka, kterou dav utíkajících lidí div neušlapal. Zastavím se a dívám se na ni. Krčí se u auta a snaží se být co nejméně pošlapána, protože v tom ohromném davu lidí by se jí něco stalo, kdyby se pokusila zvednout. Při pohledu na ni si vzpomenu na události, které se odehráli v posledních pár hodinách a úsměv mi upadne.

Jaké štěstí, že i když stojím na místě, všichni se snaží utíkat mimo mě. Krásný osobní prostor vydobyt respektem a mým talentem být zlá. Ah, jak já tohle miluju. 

A taky tím, co se stalo..

Jen co se lidi rozptýlí pokusí se vstát, ale jen co si všimne, že se na ní dívám, znejistí a vytřeštěnýma hnědýma očima se dívá směrem ke mě. Usměju se a sáhnu za opasek pro nůž. Rozejdu se k ní mezitím, co ona se snažím odplazit pryč. Kdyby byla chytrá hned se zvedne a uteče, ale nechápu proč ty lidi si myslí, že plazením se dostanou dál od padoucha.. A hlavně rychleji. 

Jak tohle vždy končí víte.. Padouch udělá "pích, pích" anebo "bum, bum" zbraní do hlavy a je po všem. Padouch je více nenáviděn, má na rukou více krve a je očerňován medií a společností všude na světě. Tahle moc dobře ví, co jsem zač. Vidím jí to na těch jejích temných očích.

Udělám několik kroků k ní a ona už se opírá o zeď budova a snaží se podle ní zvednout. Než se však zvedne a stihne utéct tak jsem u ní. Chytnu ji za rameno a silou s ní praštím o zeď až se jí podlomí kolena. Hned na to ji chytnu pod krkem a připravím si nůž k jediné věci, na kterou se celou dobu těším. K mému oblíbenému ladnému podříznutí člověka..

Nůž je pár centimetrů od jejího krku, když v tom mi ho něco vytrhne z rukou. Lítá to a pustí nůž o několik metrů dál. Otočí se to na mě a namíří to miniaturní samopal na mě. Dívám se na to a nutí mě se to smát. 

,,Dostali jste pozvánku na mou párty včas," otočím hlavu na druhou stranu, kde už vidím své milované hosty, na které celou dobu čekám. Zbytky z Avengers, kteří si myslí jak zachrání svět a dostanou padoucha jako jsem já. ,,Vítejte, právě včas."

Chytnu holku za rameno a odvedu ji několik metrů do středu silnice, aby měli dokonalou podívanou. Letoun letí celou dobu semnou a sleduje mě. Míří na mě. Cítím to, ten malý laserový paprsek, co mi míří na hlavu a jen čeká na vhodnou dobu, aby mohl vystřelit. Zhrzena událostmi posledních hodin, to tolik nevnímám jako problém..

Zastavím se uprostřed silnice přímo naproti zbylé bandě Avengers, která mi spíše přijde jako družina ze školky pro děti smíchaná s mutanty se super sérem a pár lidmi, co mají pomocí úpravy jejich DNA lepší schopnosti.  Usměju se a stoupnu si vedle té holky, která je vyděšená a nemá tušení, co se bude dít. Já ano, já to vím moc dobře. Slavní Avengers se mě pokusí zastavit, zajmout a dát do vězení. Ovšem, i kdyby se jim to povedlo, tak jako vždy jim uteču. Oni to neví, ale moji přátelé jsou dost blízcí se zákonem.

,,Nech toho," ozve se tam hlas nového kapitána Ameriky, který má po své pravici týpka s kovovou rukou, který se na mě nedívá moc nadšeně. ,,Nemusí to takhle skončit. Nemusíš být ta zlá. Nemusíš tohle dělat!"

,,Ou," přeruším ho. ,,Mýlíš se. Nemusím to dělat, to ano, ale já to chci dělat. Obzvlášť po tomhle!"

,,Zabíjíš lidi," řekl týpek s kovovou rukou vedle něj. ,,Na tom není nic správného! Působíš chaos a děláš jen rozruch. Spoustu lidí připravuješ o rodiny a dáváš jim situace, ze kterých je těžké se dostat!"

,,Oh, pardon," řekla jsem ironicky. ,,Takže jsi vyléčen? Podepsala ti papír, že jsi zdráv psychicky a můžeš se stát členem týhle party děcek a mutantů? Že jsi zproštěn obvinění? Toho, co na tobě dělala Hydra? Super, jsem ráda za tebe..."

,,Nevíš, co děláš," rozhled se tam hlas mladičkého Spider Mana. 

,,Oooooh!" pohodím rukou a nenápadně si sáhnu po zbrani ze zadu za opasek, kterou pak ihned ukážu, aby si ji všichni členi Avengers byli vědomi. ,,Parkere, ty se do toho raději nepleť a vrať se do školy!" 

,,Jak znáte mojí..."

,,Jednoduchý," vyhrkla jsem ihned. ,,Ale už mě nudíte. Prosím ukliďte si tu spoušť."

Usmála jsem a zvedla zbraň k dívce. Na všech byla vidět nervozita a taky to, že moc dobře ví, co udělám. A já to udělám. Stiskla jsem spoušť a kulka proletěla skrze dívčin hrudník. Hned na to vystřelil dron a z jejích posledních sil jsem dívku přetáhla na svou úroveň. Místo mě rány do hlavy to schytala dívka, která už byla stejně mrtvá. 

,,DOST!" zařval Falcon a dron se vrátil k němu. 

Tělo dívky jsem pustila a nechala jsem jej spadnout na zem. Obličej a oblečení potříštěné její krví. Celá jsem byla od krve a bylo mi to jedno. Proč bych z toho měla mít nějaké výčitky? Však je to jen další podprůměrný člověk, co dělá podprůměrnou práci, která jí stejně nebaví a dělá ji jenom proto, aby se měla jak uživit a možná se postarat o pár koček a rybiček. 

Všichni jsou stejní a ti, co jsou jiní a nadprůměrní jsou nuceni společností dělat, co nemají..

Pohledy všech členů stáli za to, ale co mě dostalo byl pohled Barnese. Nikdy by mě nenapadlo, že bych byla schopná zabít člověka před ostatními. Zabila jsem spousty lidí, ale nikdy ne před ostatními a hlavně ne před členy Avengers. Ten pocit jsem neznala. Svědomí to nebylo, to jsem věděla jistě, ale pohled Barnese směřovaný ke mě, který mi říkal, že ho to mrzí a že všeho lituje ve mě nechal díru, která se ne a ne zacelit. 

A nejen tohle ve mě zanechalo díru, ale to, co mi vypnulo city bylo daleko hroší..

Dostala jsem spoustu ran. Střelných i bodnutí nožem, či silnou ránou od člověka, ale nic z toho mě nezarazilo jako ten jeho pohled. Co to k čertu má jako být?!