Aleki - druhý pohled

Kapitola první

„A tak slunce zapadlo za vršky hor a ona mi usnula v náručí, ve vlasech květiny a na tváři úsměv." dočetl jsem poslední větu knihy, kterou mám tolik rád. Květy slunce a hvězdy noci, tu knihu mi dala matka, byla to má první kniha, první kniha, kterou jsem kdy přečetl. Kdo by do mě řekl, že rád čtu romány, tedy vlastně jen jeden, tenhle.

Položil jsem knihu v zelenozlatých deskách zpátky do police k ostatním mým knihám, je jich tolik a všechny jsem je četl aspoň stokrát. Všechny je znám nazpaměť a přes to mě ještě neomrzely, stejně jako ti lidé tam dole, pořád ta samá písnička. Občas se pohádají, občas se opijí a občas se něco semele venku, pořád to samé dokola. Vyšel jsem ze dveří, abych si v kuchyni nalil vodu, z čtení mám vždy žízeň. Důkladně jsem prohlédl chodbu, nechci riskovat, že někoho potkám, třeba Wandu, je svou vlezlostí otravná. Opatrně, tichým, pomalým krokem jsem šel ke schodům, sešel jsem je a koukám, všichni sedí v obývacím pokoji, skvělé.

„Ahoj, Loki." řekla s úšklebkem Wanda a všichni se po mně podívali. Protočil jsem oči a pokračoval v cestě.

„Někdo se nám špatně vyspal." poznamenal Tony, měl pravdu, v noci se mi zdál zvláštní sen, byla v něm dívka, stála naproti mně, oba jsme byli ve tmě a dívala se mi do očí. Bála se, cítil jsem z ní strach, a taky jsem jí chtěl toho strachu zbavit. Chtěl jsem ji obejmout a říct jí ať se nebojí, že ji ochráním, ale ani jeden z nás se nemohl pohnout. Najednou její rudé vlasy zavlály ve větru a já otevřel oči do ranního světla, sen skončil a já cítil na tvářích slzy, najednou jsem se o ni bál. Nevím, co se to stalo, ale určitě to něco znamená.

„Spíš už se dlouho s někým nevyspal." poznamenala nemístně Wanda, hned jsem si zase vzpomněl na tu dívku ze snu, na její modré, strachem zalité oči.

Sundal jsem z police sklenici a z kohoutku do ní napustil vodu. Celou skleničku jsem do sebe otočil a dnem vzhůru ji položil do dřezu, chutnalo to jemně po železu. Zase jsem se tiše vracel ke schodům, když jsem najednou uslyšel křik, zoufalý, vyčerpaný křik.

„Tony, otevři prosím, tady Nataša."

Okamžitě se zvedl a rychlým krokem šel ke dveřím, aby je otevřel.

„Tony, zavolej ostatní, potřebuju pomoct, je postřelená." křičela dál vyčerpaně Nataša, aspoň nějaká změna.

„Natašo co se stalo, kdo to je?" ptal se zmateně dál Tony. Někoho sebou přitahla, jak úžasné.

„To teď neřeš, prosím pomozte jí, už ji neunesu" řekla vyčerpaně. V tu chvíli se ve mně něco hnulo a rozhodl jsem se, že jim pomůžu, snad aspoň trochu stoupnu v jejich očích. Přešel jsem se sklopeným pohledem k nim.

„Co se děje?" zeptal jsem se znuděně a podíval se na ně. Všiml jsem si jí hned, té dívky, kterou Nataša z posledních sil vlekla, dívky z mého snu. Její dlouhé rudé vlasy jí padaly do obličeje, vypadla, že každou chvíli omdlí, a v tu chvíli jsem si všiml, že jí z nohy teče obrovské množství krve, div, že se vůbec ještě drží na nohou.

„Tony je to moje sestra, postřelili ji místo mě, kde je Bruce? Musí se to vyčistit a zašít!" křičela zoufale Nat a já se jen díval na tu dívku, bál jsem se o ni, ale taky jsem se bál pohnout. Ani jsem si nevšiml, že kolem nás stojí ostatní, právě teď tam pro mě byla jen ta dívka ze snu, kdybych jen znal její jméno. Najednou se, ale sesunula k zemi a její vyčerpané modré oči se zavřely, chtěl jsem ji chytit, cokoliv, ale pořád jsem se nemohl pohnout. Její sestra se hned vrhla za ní, snažila se ji probrat, ale ta dívka o sobě nevěděla.

„Loki, vem ji do mé pracovny, musí se to zašít, hrozně krvácí." řekl najednou Bruce a vytrhl mě z toku myšlenek. Okamžitě jsem se k té dívce sklonil a opatrně ji zvedl do náručí, připadal jsem si, jako když nesu sklo, byla tak křehká, tak zranitelná, jak by jí někdo mohl ublížit? Opatrně jsem ji k sobě přitiskl, byla promrzlá, bledá a slabá, a přes to krásná.

„Mám ji, otevírej mi dveře." vypadlo ze mě a rozešel jsem se s ní ke schodům. Je tak malá, tak lehká, vlastně je docela roztomilá. Jemně se jí třásly víčka, jako by chtěla otevřít oči, ale je vůbec div, že jí v takovém stavu buší srdce tak silně. Najednou jsem si to uvědomil, nesu ji jen, aby ji Bruce ošetřil, nic víc, i kdyby ano, jistě by mě nechtěla kvůli tomu, co jsem dělal, nezasloužil bych si ji, je tak dobrá, tak čistá, vím to, má to vepsané ve tváři.

„Polož ji a běžte pryč, postarejte se o Nat, je na tom také dost špatně." rozkázal Bruce a já si uvědomil, že jsme v jeho pracovně, ani nevím, jak jsem ji sem dostal, nevím, jak jsem se sem dostal já. Neochotně jsem ji položil na lehátko, co když jí zase někdo ublíží? Mám o ni strach, tím jsem si jistý, já ji nechci opustit, nesmím. Bruce jí zatím píchnul něco na bolest.

„Loki?" zeptal se opatrně Bruce. „V pořádku." řekl zvláštním chlácholivým hlasem, on jediný je tu aspoň trochu normální. S vytřeštěnýma očima jsem nepřítomně opustil místnost, musím ji opustit, aby se mohla uzdravit.

„Omlouvám se." řekl jsem tiše a po tváři mi steklaslza.