Aleki - druhý pohled

Kapitola čtvrtá

Obě se na mě hned podívaly, ale já měl oči stejně jen pro ni. Zdála se mi překvapená, modré oči doširoka otevřené, vypadala zaskočeně, ale ne nepříjemně, spíš, jakoby na mě čekala a přestávala věřit, že přijdu.

„Loki, pomůžeš jí zpět na postel? Neunesu ji." zeptala se s úlevou její sestra. Pomalu, nejistě jsem k ní přistoupil a napřáhl ruce, abych ji mohl zvednout.

„Jasně." odpověděl jsem Nataše. „Můžu?" zeptal jsem se opatrně Alen. Chvíli váhala, než odpověděla, v rozpacích je roztomilá.

„Eh, asi ano." řekla nakonec a já ji opatrně zvedl ze země. Je tak lehká, nebo aspoň pro mě, být bohem má své výhody. Chytla mě rukou kolem krku, aby nespadla, trochu mě to pobavilo, kdybych nemusel, nikdy bych ji už nepustil. Opatrně jsem ji položil na matraci, lehce se pod ní prohla, a neochotně dal ruce pryč. Lehce se otřásla, jako by jí byla zima.

„Jsi v pořádku, není ti zima?" zeptal jsem se jí. Nevím, jestli jsem čekal, že řekne pravdu, ale zalhala.

„Ne, jsem v pořádku, dobrý." řekla tiše a usmála se, byl to jiný úsměv, než jsem znal. Hezčí, chlácholící, uklidňující, taky jsem se usmál, působila na mě, tak klidně a tím uklidňovala i mě. Takhle jsem se nikdy necítil, tak v bezpečí. Není to obyčejná dívka, tím jsem si jist, a ty její modré oči. Jako voda, trochu do zelena, ale jen lehce, nijak výrazně.

„Vy dva, jste v pohodě?" zeptala se najednou Nataša a já rychle odvrátil zrak a zamrkal, na tváři úsměv.

„Ovšem." řekl jsem spěšně.

„Možná by ses ráda seznámila s ostatníma." pokračovala její starší sestra. Nevím proč, ale naštvalo mě to.

„Před chvilkou se probudila, je ještě slabá." vypadlo ze mě, ani nevím jak.

„Jo, ráda." chtěla říct jistě, ale hlas se jí zlomil.

„Tak já je přivedu sem." řekla nadšeně Nataša, štvala mě, možná víc, než Wanda.

„Fajn." ustoupil jsem nakonec, stejně s ní pak budu moct být sám celou noc, snad. Nataša vyběhla z pokoje a já s ní zase zůstal sám, byl jsem trochu nervózní, tentokrát byla vzhůru. Najednou trochu prohnula zraněnou nohu a já ji spěšně chytl, aby si neublížila.

„Au." řekla tiše a já ve strachu, že jsem jí ublížil, okamžitě stáhl ruce zase pryč.

„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit." omlouval jsem se rychle a zjišťoval, jestli jsem jí něco neudělal, zase.

„V pořádku, jen jsem se chtěla posadit a opřela se omylem o tu nohu." řekla jemně a zase se usmála tím chlácholivým úsměvem, umí dobře skrývat svou bolest před druhými, ale stejně se mi ulevilo, že je jakž takž v pořádku.

„Počkej, pomůžu ti." řekl jsem a úsměv jí oplatil, jinak to nešlo, ten její úsměv mě nutil se také smát. Přistoupil jsem k ní a opatrně jí položil ruce na pas, najednou jsem se cítil jinak, zvláštní pocit, který nedokážu popsat. Dívali jsme se vzájemně do očí, ty její byly modřejší, než před tím, najednou tam nebyla ani stopa po té zelené. Pomalu jsem jí vyzvedl do sedu, ale tak moc jsem ji chtěl držet dál, tak moc jsem chtěl zase ležet vedle ní a držet její ruku v té své, musím jít, musím odsud pryč, nevím, co by se jinak mohlo stát.

„Myslím, že už bych měl jít, za chvilku jsou tady." řekl jsem, stáhl ruce pryč od ní a dal se na útěk z místnosti.

„Počkej!" vykřikla najednou, nijak nahlas, pořád je slabá, ale byl to výkřik, tím jsem si jist. Otočil jsem se k ní a udiveně se na ni díval, čekal jsem, co řekne.

„Vrátíš se?" zeptala se tiše, jakoby se bála to říct, jakoby se bála, co odpovím. Usmál jsem se tím největším, nejupřímnějším úsměvem, který svedu, ona mě chce vidět znovu, chce, abych se vrátil.

„Neboj, vrátím. A kdyby cokoliv, mám pokoj hned vedle. Stačí zaklepat na stěnu." ukázal jsem za ni na zeď a mrkl jedním okem, usmála se na mě radostným úsměvem a já odešel. Klopýtavě jsem došel k sobě do pokoje a musel jsem si lehnout na postel, jinak by to se mnou asi seklo. Srdce mi bušilo, jako by mi každou chvíli mělo vyletět z hrudi, ruce i nohy se mi klepaly. To, co jsem cítil, když jsem ji držel, když jsem jí pomáhal posadit se, co to bylo? Cítila to i ona? Chtěla, ať se vrátím, chtěla, abych byl s ní, nebo snad ne? Já nevím, vždy mám pocit, jako bych věděl všechno, ale teď nevím nic. Hlava mi zase třeští a jediné, co vidím, jsou ty její oči, když jsem ji držel. Musím ji znovu vidět, teď hned, musím být zase s ní, jinak mi snad přeskočí.

Rychle jsem se postavil, ale bylo to až moc rychle, před očima se mi zatmělo a já padl zpátky na postel, aspoň, že tak. Chvíli jsem to rozdýchával a nakonec jsem se znovu postavil, trochu pomaleji, než před tím, ale pořád nedočkavě. Pomalu, opatrně jsem se vydal k jejímu pokoji, nikde nikdo nebyl, snad už jsou pryč. Vzal jsem za kliku a rychle za sebou zase zavřel, potom jsem se otočil k ní, zase v klidu spala přetočená na boku, čelem ke stoličce. Pomalu jsem přešel až k ní a zase se posadil na své místo, chvíli jsem ji jen pozoroval, jestli opravdu spí, poslouchal jsem, jak tiše, pravidelně oddechuje. Opatrně jsem natáhl svou ruku k té její a lehce ji pohladil po hřbetu ruky. Začal jsem ji jemně hladit po celé ruce, naskakovala jí husí kůže.

„Co je na tobě tak úžasného, že k tobě cítím to, co ještě k nikomu?" zeptal jsem se šeptem do večerního šera a místo její ruky jsem začal hladit její tvář. Zase se usmála tak, jak se usmívala, když spala, musel jsem se také usmát, jsem šťastný.