Aleki - druhý pohled

Kapitola pátá

Moc jsem toho nenaspal, až někdy kolem třetí ráno jsem si lehl na zem, abych se aspoň trochu vyspal, ale její ruku jsem nepustil, pevně jsem ji držel v té své. Bál jsem se, jak by reagovala, kdybych ležel vedle ní a ona by se probudila, to už by mě jistě znovu vidět nechtěla.

Probudil mě lehký projev bolesti, ne ale mojí. Slyšel jsem bolestný sykot a okamžitě jsem se posadil, napůl jsem ještě spal. Byla vzhůru a trochu polekaně se dívala na mě.

„Co se děje, bolí tě to?" zeptal jsem se rychle, nerad bych, aby zavedla řeč na to, proč spím u ní v pokoji na zemi a držím její ruku, když mě ani nezná.

„Ty jsi tady spal?" zeptala se s podivnou radostí v hlase, když jsem tu radost slyšel, musel jsem se usmát.

„Ano, ale bolí tě něco?" zeptal jsem se znovu.

„Jen jsem si chtěla sednout a noha se přihlásila, nic výjimečného." uklidňovala mě zase tím svým úsměvem, ale pořád byla trochu nesvá.

„Počkej, pomůžu ti." nabídl jsem se a vstal ze země, až teprve teď jsem pustil její ruku, mohl jsem ji zase držet kolem pasu. Usmál jsem se nad tou myšlenkou, kterou jsem následně proměnil v činy. Posunul jsem ji do sedu a díval jsem se jí do očí.

„Proč si spal tady, a na zemi?" zeptala se najednou bez úsměvu. Moje tváře se zbarvily do ruda a můj úsměv se proměnil v nesmělý, ruce pořád kolem jejího pasu.

„Kdybys třeba něco potřebovala nebo tak." vypadlo ze mě, ani nevím jak. Pořád se mi tak pronikavě dívala do očí, nutilo mě to mluvit dál.

„Spím tu teď každou noc, ale nikdo to neví." padalo ze mě dál, ale jak na tohle může zareagovat? Jestli má rozum, vyhodí mě.

„Proč?" zeptala se najednou s lehkostí v hlase.

„Já vlastně ani sám nevím." řekl jsem popravdě. Pořád se mi dívala do očí a já najednou cítil hrozné nutkání ji políbit, nebo aspoň obejmout, cítit ji znovu na své hrudi, blízko svého roztřeseného srdce. Musím odsud pryč, musím pryč, než udělám něco, čeho bych litoval, čeho by litovala ona.

„Už musím jít, ale když ty budeš chtít, tak se vrátím." řekl jsem trochu roztřeseným hlasem, nechci ji opustit, a co když už mě nebude chtít vidět? Nevím, co budu dělat.

„Chci, aby ses vrátil." řekla najednou stejně rozechvělým hlasem jako já, na konci se jí jemně zlomil. Radostně jsem se usmál, chce mě vidět, znovu, stojí o mou přítomnost. Opatrně jsem ji pustil a jako opařený odešel z pokoje. Možná mě má ráda.

Na chodbě jsem se málem srazil s Wandou, to mě zase probralo.

„Ale, ale." řekla s úsměvem. „Od Alen?" pokračovala.

Protočil jsem oči a šel dál, dnes mi náladu nezkazí. Wanda zatím zaklepala na její dveře a vešla dál. Já se vydal ke schodům do kuchyně, musím se napít, už jsem skoro dal nohu z prvního schodu, když na mě někdo zavolal.

„Loki!" vykřikl spěšně Tony a já se k němu otočil.

„Neviděls někde Wandu? Musíme jet do Evropy, jsou tam nějaké konflikty, tak to musíme uklidnit. Pohlídáš pár dní Alen?" chrlil na mě rychle slova.

„Dobře, pohlídám a Wandu vám pošlu." řekl jsem a mírně rozradostněný se vydal zpět k jejímu pokoji. Chtěl jsem zaklepat, ale slyšel jsem rozhovor, tak jsem se rozhodl chvíli poslouchat, ne Wandu, ale ji, ten její hlas.

„Aha, Loki." slyšel jsem říkat Wandu, Alen se na mě ptala? Možná chce jen vědět, jestli spím i u ostatních.

„No Loki je původem z Asgardu, bůh lsti a falše nebo tak. Má i bratra, Thora, ale ten se tu moc často neukazuje, teď tam vládne. Moc se s Lokim nemusejí, jejich otec vždy Thorovi nadržoval, až nakonec Lokiho zlomil. Vykázal ho sem a Loki tu páchal hrozné věci. Jak jsem říkala, byl zlomený, ale to by ti asi líp vysvětlil on, já tam nebyla. Když se potom uklidnil, Thor ho dostal k nám, pak taky udělal spoustu skvělých a dobrých věcí, ale pořád to není tak úplně v pořádku. Pořád je zalezlý u sebe a čte nebo tak, ale jedna změna přece jen proběhla." poslouchal jsem svůj příběh ve Wandiném, dost nepřesném podání, ale ta poslední věta mě zaujala, poslouchal jsem dál.