Aleki - druhý pohled

Kapitola třetí

Probudil jsem se až ráno, venku už bylo světlo. Pořád jsem držel její ruku v té své, už byla teplá, možná až moc, měla horečku. Opatrně jsem jí druhou rukou sáhl na čelo, celá jen hořela, obočí stažené k sobě jak kdyby ji něco bolelo, nejspíš ta noha přišla k sobě. Položil jsem ruku na její horkou tvář, líce měla jemně růžové a přes nos jí tančily pihy, v ranním sluníčku jí vlasy zářily jako plameny. Ale pořád mě trápila ta její horečka. Co když se jí do rány dostala infekce? Ale spíš si myslím, že se její tělo snaží vypořádat s tou ztrátou krve, doufám v to.

Občas se jí pomalu zvedl hrudník, bylo zvláštní to pozorovat, pozorovat, jak dýchá, a zároveň to bylo nesmírně uklidňující. Dýchá, žije a bude v pořádku. Rány se jí zahojí a zase zmizí, stejně jako se tu objevila a já ji ztratím, jen nevím, jestli to zvládnu. Najednou si život bez ní nedokážu představit, najednou jsem ztratil sám sebe a dýchal bych jen pro ni, otočila mi život vzhůru nohama a ani o tom neví.

Tohle už nejsem já, mé staré já, které se stranilo lidí, a byl k nim krutý. Tohle mé já se zamilovalo do dívky ze snu, do dívky, kterou jsem poznal teprve včera. Nikdy jsem nic takového necítil, musí to být ono, já se zamiloval.

Ale ona jistě nemiluje mě, ani nemůže, vždyť mě ani neviděla, a kdyby ano, jistě blouznila, ztratila tolik krve...

Stejně si ji nezasloužím, ona je dobrá, já ne, ona je čistá, a já tolikrát zabil. Jak tohle všechno vím? Sám nevím, ale něco tak křehkého, jako ona, by život vzít nedokázalo. Není jako její sestra, je lepší, je lepší, než kdokoliv z těch lidí, lepší, než já, a přes to mohu být s ní, držet její ruku a hladit její tvář, na které má tolik malých jizviček. Možná bych jí měl dát něco na bolest, ale to bych ji musel opustit a to už bez pádného důvodu neudělám.

Musím ji chránit, jen nevím, co budu dělat, až sem někdo přijde. Tohle mě frustruje, protože tomu nezabráním, dřív, nebo později někdo přijde a uvidí, co k ní cítím. Při mém štěstí to bude Wanda nebo Bruce, ale ten by to snad pochopil, když miluje její sestru, bude mi rozumět, snad.

Chtěl bych o ní vědět víc, Nataša jim určitě něco říkala, ale já to chci slyšet od ní, od své Alen. Co to říkám?! Není moje, a pokud bude mít štěstí, tak má nikdy nebude. I když bych si to moc přál, aby byla moje, má a nikoho jiného. Jemně jsem jí stiskl ruku, zase se trochu pousmála, položil jsem jí druhou ruku na tvář, byla tak teplá. Kdybych byl básník, řekl bych, že rozehřála mé zmrzlé srdce, ale já nejsem básník, jsem bůh lsti a falše, nejsem pro ni dost dobrý. Jenže ona je tak zvláštní, přitahuje mě jako magnet, asi proto, že ji prostě miluju.

Já ji nedokážu jen tak nechat odejít, bojím se toho okamžiku, až se uzdraví. Ale možná, že kdybych dal dohromady Bruce s její sestrou, zůstala by, ale mám právo to udělat?

Najednou někdo začal pomalu otevírat dveře a já zpanikařil, okamžitě jsem se přemístil k sobě do pokoje, co jsem to, sakra, udělal? Slíbil jsem, že ji neopustím a při prvním problému jim ji nechám na pospas, aspoň se mi potvrdilo, že si ji nezasloužím.

„Pořád spí." slyšel jsem Natašin tlumený hlas, přes zeď.

„Dej jí čas, víš, kolik ztratila krve." odpověděl jí klidně Bruce.

„Já vím, ale bojím se o ni, už mám jen ji." řekla lítostivě.

„Nemáš jen ji, máš i nás. Večer ji ještě přijdu zkontrolovat, tak se o ni neboj." chlácholil ji Bruce.

„Dobře." odpověděla trochu nepřítomně, a mně se zdálo, že opustili pokoj. Ještě chvilku jsem poslouchal, ale žádné hlasy se od tamtud neozývaly, tak jsem se tam potichu vrátil, tentokrát přes chodbu, když se přemisťuji moc často, bývá mi špatně. Opatrně jsem otevřel dveře jejího pokoje a nakoukl dovnitř, byla tam jen ona, pořád spala, je tak krásná, když spí. Přál bych si slyšet její hlas, chtěl bych znát jeho barvu. Posadil jsem se zase na tu malou stoličku a chytl její ruku, nebyla už tak horká, Bruce jí nejspíš píchl něco proti horečce a bolesti. Zase se tak trochu usmála, jako by si přála, abych ji držel.