Aleki - druhý pohled

Kapitola šestá

„Jsi v pořádku, zvládneš to?" ptal jsem se jí pohotově, co když je třeba zraněná ještě někde jinde, než na noze, a Bruce si toho nevšiml.

„Ano, dobrý, jen se mi zatočila trochu hlava." řekla jemně a zase mě uklidňovala tím svým úsměvem, nakonec jsem se taky usmál a opatrně jsem ji zvedl do náruče. Dala mi ruce kolem krku, musím říct, že to bylo příjemné, cítit, že mi chce být stejně blízko, jako já jí. Vyšel jsem s ní z pokoje a ona mi položila své čelo na krk, bylo to úžasné, ale zdálo se mi, jakoby ji něco bolelo. Rychle jsem ji prolétl pohledem a pak mi to došlo, tlačím jí na ránu. Okamžitě jsem posunul svou ruku dál od rány, jak jsem to mohl přehlédnout? Kvůli své sobeckosti jsem přehlédl její bolest. Přivinul jsem ji k sobě trochu blíž, silněji, pořád jí jen ubližuju, proč to dělám, když ji tak miluju?

„Promiň." omluvil jsem se jí tiše, snad mi to aspoň trochu vyčte.

„Za co se omlouváš?" zeptala se nechápavě. Copak vůbec nemyslí na sebe? Další důvod, proč si ji nezasloužím, měl bych si to už sepsat.

„Měl jsem poznat, že tě to předtím bolelo." vysvětlil jsem sklesle.

„Nezlob se na sebe, jsem ráda, že ti mohu být tak blízko." řekla a lehce se usmála. Musel jsem se zastavit a podívat se jí do očí, jestli to myslí vážně, prostě musel. Pohled mi opatrně oplatila, byl tak upřímný, ona to opravdu myslí vážně. Udiveně jsem se na ni koukal, dokud se pobaveně neusmála a nepoložila hlavu zase na můj krk, vypadala, že se jí to líbí stejně, jako mně. Donesl jsem ji až do kuchyně, na schodech jsem sice málem upadl, ale myslím, že si toho ani nevšimla.

„Tak jsme tady." řekl jsem a opatrně ji posadil na židli u kuchyňského ostrůvku, nechtěl jsem ji tam jen tak nechat, ale přece ji nenechám trpět hlady.

„Řekni mi něco o sobě." řekla najednou, když jsem připravoval suroviny.

„A co? Třeba, že jsem se zamiloval do holky, kterou jsem poprvé viděl před čtyřmi dny?" vypadlo mi z pusy, proč mě nutí být upřímným? Co mi má na tohle říct? Podíval jsem se na ni, dívala se na mě, jakoby viděla smrt, ale ne vyděšeně, spíš překvapeně, hodně překvapeně. Usmál jsem se, její výraz mě pobavil, a otočil jsem se zpět k lince, takhle to nedodělám.

„Řekni mi něco o sobě ty, prosím. Wanda ti o mně už něco řekla, ale já o tobě nevím skoro nic." řekl jsem opatrně a otočil se zpět na ni, snažila se zachovat klid, rozhodil jsem ji.

„No dobře, co tě zajímá?" zeptala se nejistě.

„Všechno."

„No tak dobře. Nat je moje starší sestra, to asi víš." začala. „Od mých 15 se o mě stará, takže už 4 roky jsme jenom my dvě."

Takže je jí 19, zajímavé. „Občas, ale narazíme na lidi z Natašiny minulosti, a pak se dějí věci jako tohle." ukázala na svou zraněnou nohu. „Nat se o mě vždy starala, mám ji moc ráda, ale jedno si kvůli ní nikdy neodpustím."

„Co?" zeptal jsem se napjatě.

„Kvůli mně zemřeli naši rodiče. Když mi bylo 15, tak jsem se hrozně s rodiči pohádala. Už ani nevím kvůli čemu, ale hrozně jsem zuřila. A pak jsem jim řekla, že by bylo lepší, kdyby zemřeli. V tu chvíli jsem nemyslela na nic, než na svůj vztek. A tak jsem zapomněla, že je podvědomě dokážu přimět k sebevraždě. Vyšla jsem z domu, abych se uklidnila, ale Nataša šla za mnou. A když mě doběhla tak se to stalo. Rodiče naplnily dům plynem a škrtli zápalkou. A za to všechno můžu já, Jen já."

Jak jsem ji poslouchal, sledoval jsem, jak se pomalu hroutí, chtěl jsem ji utišit, tak jsem nechal vaření a rozešel se k ní.

,,To bylo období, kdy jsem se chtěla zabít i já. Já chtěla být mrtvá místo nich. Já jsem měla být mrtvá místo nich!" skoro křičela a tekly jí slzy, musím něco udělat, neměl jsem se ptát, můžu za to já. Pomalu jsem přešel až těsně k ní, k mé Alen, a jemně jsem ji políbil do vlasů, jen krátce, možná až moc krátce.