VALORANT: Marný Odpor

Kapitola druhá-Nejste tu vítáni

„Kde máme začít?" zeptal se Phoenix a vší silou se snažil tvářit, jak moc ho tahle mise zajímá. Sova při pohledu na svého parťáka protočil očima, ale rozhodl se ho prozatím nechat být.
Však ty brzo změníš ten přístup. Nejlíp v tu chvíli, co tě jeden z těch teroristů přepadne a málem zabije, pomyslel si.
„Upřímně, taky by mě zajímalo," řekl nakonec. „Asi jen zamíříme do té čtvrti, kterou nám Clay označil jako jejich centrum, a porozhlédneme se tam. Možná se můžeme poptat místních, třeba něco vědí oni." Phoenix kývl a vytáhl z kapsy mobil, aby si přepnul písničku ve sluchátkách.
„Dochází ti, jak nezodpovědný tohle je?" zeptal se ho Sova. Phoenix pokrčil rameny a vyrazil ulicí dál. Sova jeho přístup radši nekomentoval, a rozhodl se ho následovat.

Už byli na okraji čtvrti, když Sova popadl Phoenixe za rameno a strhl ho dozadu.
„Co to-" začal Phoenix, ale při pohledu na ostny, o kterých by přísahal, že tam ještě před vteřinou nebyly, mu došla slova.
„Vidíš? Kdybych tady nebyl, už bys nikdy nemohl pořádně chodit," vyčetl mu Sova a opatrně si překážku začal prohlížet.
Tohle dokáže jen Robin, projelo mu hlavou. Ale co by tady dělala? Vždyť zůstala ve Finsku, ne?
„Tohle... udělal Radiant, co?" zeptal se Phoenix, zatímco těkal očima po vrcholcích budov.
„Jo," odvětil Sova jednoduše. „A je to víc než past. Je to varování."
„Varování?" nechápal Phoenix.
„Nejsme tady vítáni. Nechtějí, abychom jim dělali cokoliv s jejich domovem, a neváhají k obraně použít cokoliv," řekl Sova polohlasem.
„Ale my nic zlýho neděláme, ne? Jen je chceme zbavit zločinců."
„Musí v tom být něco víc," odpověděl Sova zamyšleně. „Možná to není tak černobílé, jak Clay chce, abychom to viděli. Budeme si muset dávat pozor jak na tyhle lidi, tak na Kingdom. Slíbíš mi, že nebudeš věřit všemu, co ti řeknou, ať už se jedná o jakoukoliv stranu?" Sova si moc dobře uvědomoval, že o tenhle slib už jednou někoho požádal, a nedopadlo to nejlépe ani pro jednoho z nich.
„Slibuju," řekl Phoenix a stiskl Sovovu ruku.

|...|

Killjoy procházela rušnými ulicemi města, a nestačila se rozhlížet. Milovala města jako toto. Ulice plné lidí, obchodů a jiných zajímavostí. Klidně by bezcílným procházením strávila celý den, ale měla úkol. A ten, na rozdíl od obchodů, počkat nemohl.
Není tohle město, odkud je Izzy? Třeba bych ji mohla najít, a třeba by mi i pomohla, napadlo ji najednou. Zkusím jí zavolat.
„Joy!" ozval se z telefonu veselý hlas. „Copak, že tě napadlo zavolat? Už jsi dokončila studia? Co teď děláš?"
„Teďka jsem v Rabatu. Mám tady... práci," odpověděla Killjoy. „Máš čas? Můžeme si popovídat." Na druhé straně bylo chvíli ticho, potom se ale ozvalo nadšené zapištění.
„Samozřejmě! Tak na hlavním náměstí co nejdřív, co na to říkáš?"
„To beru," zasmála se Killjoy. „Moc se na tebe těším."

„Joy!" Killjoy zvedla hlavu a zahlédla svoji kamarádku, jak k ní běží.
„No jo, neviděly jsme se dlouho. Ale umačkat mě nemusíš," řekla, když ji Raze vší silou přitiskla k sobě.
„Kdy jsme se vůbec naposledy viděly?" zeptala se Raze zamyšleně
„Bylo to před sedmi lety, pokud počítám správně," odvětila Killjoy. „Od tý doby, co jsi vyhodila kancelář vedoucího do vzduchu."
„Ta kráva si to zasloužila," zamumlala Raze.
„To nepochybuji," řekla Killjoy s úsměvem a usmála se při pomyšlení na to, když jim ona žena, stará jako univerzita sama, vtrhla na přednášku s ještě doutnajícími vlasy a začala na ně všechny ječet. „Ale vyhodili tě. Kdyby ses ovládala, mohla jsi dostudovat."
„Urážela tebe a tvoji orientaci," odpověděla jí Raze. „A to, že ti kvůli tomu zakázala zúčastnit se tý soutěže, to byla poslední kapka. Vyhrála bys to, kdyby nebylo jí a tý její zatracený homofobie!"
„Klid, klid," zasmála se Killjoy a položila svojí kamarádce ruku na rameno. „A co teď vůbec děláš?"
„Převzala jsem obchod po... jednom známým," řekla Raze. „Takže teď většinu času trávím hrabáním se ve strojích, a ve volným čase dělám umělecký designy." O tom, že většina těch designů byly momentálně pouze na zbraních rebelů, radši pomlčela. Poslední, co chtěla, bylo svoji přítelkyni polekat, a především cítila, že s ní něco nehraje.
„Tak to je fajn," odvětila Killjoy polohlasně a rychle napsala Sage, kde je, kdyby se něco touhle otázkou extrémně pokazilo. „A, hele, nevíš ty něco o těch rebelech, co se tady poflakují?"
„Neříkej, že by ses k nim chtěla připojit," zasmála se Raze, a vší silou se snažila skrýt nervozitu. Věděla, že prozradit to v blízkosti tolika lidí, z nichž každý druhý mohl být špion Kingdomu, by byla naprostá sebevražda.
„To ani ne. Nemám na to odvahu, ani... kompetence. Jo, tak se tomu říká. Spíš mě zajímalo, jestli nevíš důvod, proč tohle všechno dělají."

„Podívej se kolem sebe," řekla Raze, jako by ji ani neslyšela. „Řekni mi, co vidíš."
„No, město plný lidí, a-" Killjoy se zarazila. Pochopila. To, co jí přišlo tak krásné, byl jen přehoz, který zakrýval pravou tvář města. Viděla kamery na každém rohu, plakáty oslavující Kingdom, několik dětí v otrhaném oblečení ochomýtajících se kolem stánku s rychlým občerstvením, dokonce měla pocit, že několikrát letmo zahlédla ozbrojenou hlídku, prorážející si cestu mezi civilisty.
„Rozumíš mi?" zeptala se Raze po chvilce mlčení. „Tahle maškaráda je to, proti čemu bojují. Tenhle policejní stát, kterej si tady Kingdom rozhodlo udělat."
„Ale to- vždyť Kingdom- tohle se přece nesmí!" vykřikla Killjoy. Raze jí okamžitě zakryla ústa rukou, aby k nim nepřitahovala zbytečnou pozornost.
„Tady ano," zašeptala. „A teď zmiz. Pokud hlídky chytí mě, nic moc se nestane. Umím s nima vyjednávat. Pokud by tady ale narazili na cizince, který porušuje zákony..." Raze se zarazila uprostřed věty a svou kamarádku pustila
„Co by se stalo?" vyzvídala Killjoy šeptem.
„Pokud by tě shledali fakt hodně vinnou, exemplární poprava. Pokud ne, tak by tě jen odpráskli někde v postranní uličce a nechali tvoji mrtvolu napospas toulavým psům. A teď jdi, bude to lepší." Killjoy vylekaně přikývla, přitáhla si batoh blíže k tělu a začala se prodírat davem pryč.

|...|

„No to se mi snad zdá," zamumlal Sova nevěřícně a rychlým krokem se rozešel k ženě, která seděla na lavičce a něco si četla. „Robin? Jsi to ty?"
„Sovo?!" vykřikla Lexi s hraným překvapením a usmála se. „Copak tu děláš? Rozhodl ses začít migrovat do teplých krajin, nebo co?" Sova se její poznámce tiše zasmál a posadil se na druhý konec lavičky.
„Ehm... ahoj," pozdravil Phoenix nervózně. „Netušil jsem, že se Sova zná s nějakou holkou. Jako, nic ve zlým, ale..."
„Ne, nic jsme spolu neměli," přerušila ho Lexi. „Byli jsme jen pěkných pár let parťáci v... inu, určitých záležitostech. A to ty jsi teď taky, ne?"
„Asi se to tak dá říct," odvětil Phoenix.
„Máme tady práci. A to hodně důležitou," řekl Sova opatrně. Doufal, že by se jim mohlo podařit dostat tak silného radianta na jejich stranu. Lexi ale jeho přetvářku okamžitě prohlédla.
„Podívej se, parťáku," začala. „Já rozumím moc dobře, jak důležitý to asi je a kolik z toho asi budeš mít. Ale někde se tady poflakuje skupina radiantů, se kterou se rozhodně nechci dostat do křížku."
„Myslíš rebely?" zeptal se Phoenix zmateně.
„Vy. Valorant," odvětila Lexi s úšklebkem. „Nechci mít nic společnýho s někým, kdo si myslí, že dokážou dosáhnout míru mezi lidma a náma. Už proto, že ta představa je naprosto pitomá."
„Robin, ty to nechápeš!" vykřikl Sova. Jeho sebejistota někam zmizela a nahradila ji zoufalá potřeba Lexi přesvědčit. Dostat zpátky k sobě někoho, koho už jednou zklamal.
„Chápu. A nejsem někdo, kdo by zradil svoje ideály jen proto, že se mu do cesty připletl starý kamarád," procedila Lexi mezi zuby naštvaně. „Takže vás, i celý Valorant, varuji. Nelezte mi do cesty, jinak to ošklivě schytáte." S těmito slovy se zvedla a vyrazila pryč.