Následníci II. - Kouzelná přírodní katastrofa

3. Kapitola - Divný pocit

Zatímco Evie, Jay, Doug, Mal a Ben „chystali" čaj, Carlos s Jane si vyndali lékárničku, aby Han ránu aspoň vyčistili. „Heh, otec neměl dostatek odvahy sem přijít sám, tak poslal poskoky," neodpustila si Han, „To je směšný, AU!" vyjekla, když jí nad okem přistál vatový tamponek namočený v dezinfekci, která docela štípe, „Co to děláš?!" „Snažím se ti to vyčistit, aby se ti tam nedostala nějaká nečistota," vysvětloval jí Carlos, „Takže v klidu seď a nevrť se!" A Han, ač nerada, poslechla.

Po chvíli ticho, které pokaždé, když se Carlos dotkl dezinfekcí místa, kde ještě nebyla, doprovázelo Hanziino syknutí, přerušila: „Jak je ta rána velká? Víš, ptám se, abych věděla, jak velká jizva mi přibude do sbírky." Carlos se trošku oddálil, odpověděl jí: „Moc velká ne," a už vyčištěnou ránu jí zalepil, „A je to. A ani to nebolelo." Mluv za sebe, řekla si Han v hlavě.

Nikdo si ale nevšiml, že si k trojici přisedl i Dude. Zjistili to, až když poznamenal: „Tyjo! To vypadá, jako kdybys chodil s Hanzi a né s Jane!" „Jaks na to přišel?" zarazilo to Carlose. Dude tedy začal vysvětlovat své tvrzeni: „No, od tý doby, co tu je Han, pro ní děláš úplně všecko. Ani se mnou si už nehraješ!" Dude se naoko urazil a Carlos s Jane a Hanzi byli hodně překvapeni, co to teď řekl. „Někdo nám tu trošku žárlí, nemyslíte?" řekla nahlas Han svoji myšlenku.

„Víš co, ty detektive?" klekl si Carlos k Dudovi, „Zítra si budeme celý den hrát, jo? Abys nemohl říct, že na tebe nemám čas. Platí?" Plácli si a Dude odběhl pryč. Han s Jane jen těžko skrývaly smích, ale jakmile se Carlos otočil zas k nim, přestaly a nasadily kamenné tváře. „Možná má ale pravdu," poznamenala Han, „O Mal nebo Evie nebo Jane by ses taky takhle staral?" Čekala, že na tohle nebude mír Carlos odpověď, ale překvapil ji: „O Mal ne. Ta se o sebe postarat umí. Kdyby to Evie potřebovala tak jo, protože jí toho ještě pořád dlužím hodně, jak mi na Ostrově několikrát pomohla. A o Jane v každým případě." „Skvělý," dodala Han, „Nechci totiž, aby si někdo myslel, že tady rozvracím vztahy." „To si nikdo nemyslí, Han," ujišťovala ji Jane. Viděla totiž na ní, že jí to je trochu líto. Chtěla jí obejmout, přitom jí nechtěně zavadila o čelo a Han ještě pořád čerstvá rána zabolela. Hned se jí samozřejmě omluvila. „To je dobrý, Jane. Už jsem zvyklá," dodala Han rychle. Nechtěla, aby se cítila nějak špatně.

„Je hezký pocit vědět, že mi nikdo nevrazí ještě jednu. Už tak toho mám dost," povzdechla si štěstím Han. Carlos jí úplně chápal, ale Jane ne. Carlos její nechápavý výraz pochytil a vysvětlil jí to: „Víš, Jane. Dost často, když jsme já, Jay, Evie, Mal a Han byli malí a nechtěně jsme třeba něco udělali – nejčastěji já, když jsem se jen dotkl matčiných kožešin, což jsem měl přísně zakázáno – tak jsme dostali nejlíp pohlavek..." „Nechceš vědět, co bylo nejhorší," přerušila ho Hanzi, ale dál ho nechala pokračovat: „A stejně to bylo, když se nám něco stalo." Han ho ještě jednou doplnila: „Jo... Není pravda, že všichni padouši mají své děti rádi. A Cruella nebo Hans toho jsou jasným důkazem."

Jane byla docela zaskočená. Na rozdíl od svých přátel z Ostrova nevěděla, jak vypadá nenávist ze strany rodičů. „To mě, když se něco stalo, máma říkala, že než se vdám, tak se to zahojí, a ne, že by mě zpohlavkovala... Teď už jste tady, tak na to nemyslete," pak se ještě otočila na Han, „a pro tebe teď platí to, co mě říkala moje máma. Víš, to s tím hojením." Hanzi ale negativní myšlení neopouštělo: „To se to může hojit, jak se tomu zachce. Já si nikoho nenajdu." Jane ale měla naopak pozitivitu na rozdávání: „To jsem si taky myslela a podívej, jak jsem dopadla..." „Ještě řekni, že nejsi ráda," vyděsil se trošku Carlos. Jane ho s úsměvem ujistila, že je, a Han ve vzduchu pocítila hodně romantiky, proto se rozhodla to zarazit dřív, než se něco stane: „Fuj, no tak, lidi! Nechte toho! To, že jsem z Ostrova neznamená, že se nemůžu pozvracet."

To rozesmálo nejen Carlose a Jane, ale taky i příchozí Mal, Evie, Jaye, Bena a Douga, kteří právě přinesli šálky na čaj a konvici, ve které ten čaj byl.

Konečně se tak mohli posadit k venkovnímu stolu a vyřešit problém „Hans". Hanzi je postupně seznámila se všemi plány, které, když ještě byla doma, prošla. „Je ale možné, že si za ten týden vymyslel něco novýho," dodala nakonec.

Posledních pár minut Carlos pozoroval, že Jane není ve své kůži: „Jane? Cítíš se dobře? Nevypadáš hezky." „Díky," poděkovala mu ironicky a Carlosovi došlo, jak blbě to vyznělo: „Nemyslel jsem to, že nejsi hezká, ale že jsi trochu bledá, tak jestli ti je dobře..." „Já vím, jak jsi to myslel," přiznala Jane, tím ho trochu uklidnila a odpověděla mu na otázku, co se děje, „Mám divný pocit, že se něco stane." „Měla jsi už tenhle pocit?" zeptal se jí Ben. „Já ne," odpověděla, „ale věřím, že máma nějaký takový pocity už měla..."

Jakmile dopověděla, ozvaly se od lesa kroky a k domu přišla zjevně vyděšená Dobrá Víla. „Mami?" zaregistrovala ji Jane a šla k ní. „Jsi v pořádku, zlato?" ptala se starostlivě Dobrá Víla, „měla jsem takový divný pocit a nevěděla jsem, kde jsi, tak jsem se chtěla přesvědčit, že se tebe netýká." Jane jí hned uklidnila: „Já jsem v pohodě, mami, ale," zase se jí povedlo jí zneklidnit, „taky mám divný pocit."

„Že by si Dobrá Víla vychovávala nástupkyni?" položil Jay řečnickou otázku. „Ne... Určitě nebudu tak dobrá jako máma," přesvědčovala Jane skromně jak sebe, tak i ostatní.

Najednou se ale ozvala strašná rána doprovázená středně silným zemětřesením. „Už je to tady..." konstatovala Han.