Too Fast | Barry Allen

Chapter Twenty.

- Mluvím vážně. - zasmál se Oliver a znovu si kousl do hamburgera. Právě celý den jsem strávila s bratrem a teď jsem s nim a Barrym seděla v restauraci.

Celý den mi opravdu rychle utekl, neviděla jsem bratra teprve pár dní a až teď mi došlo, jak moc mi chyběl.

- Musíš se dnes vracet? - zamumlala jsem a vzala si další hranolku do pusy. Pokýval hlavou.

- Víš jak to chodí, v Starling City není den, kdyby se něco nedělo. - vysvětlil - Nemůžu je nechat déle čekat. - věděla jsem, že se dnes bude muset vrátit, ale stejné jsem doufala.

- Doufám, že dodržíš slovo. - podíval se na Barryho a on pokýval hlavou.

- Emma je v dobrých rukou. - usmál se a vrátil se zpět ke svým bramborákům. Oliver  si povzdychl a podíval se na hodinky, které měl na zápěstí.

- Už musím jít. -zamumlal a já si povzdechla ze zklamání - Neboj se, prcku. - drkl do mě ramenem a vstal od stolu - Za nedlouho tě zase přijdu navštívit. - usmála jsem se a vstala, abych ho na rozloučenou objala.

- Příště sebou vezmi i Felicty. - zamumlala jsem, začal se smát.

- Samozřejmě. - řekl a odtáhl se ode mně - Ahoj, Barry. - potřásl si s ním rukou - Kdyby něco provedla, tak se mi ozvi. - Allen se začal smát.

- Můžeš se na mě spolehnout, Olivere. - potřásl si s dlaní mého bratra - Tak do příště. - Oliver pokýval hlavou a šel směrem k východu. Podívala jsem se na Barryho, on jedině pokýval hlavou jakoby mi četl myšlenky a pokýval hlavou. - Utíkej za nim. - zasmál se. Běžela jsem za bratrem.

- Mám pocit, že něco skrýváš. - zamumlala jsem, pokrčila si ruce na hrudníku, když si můj bratr sedal na motorku. Shlédl mě od hlavy až k patě.

- A já si myslím, že ty mi něco neříkáš. - oplatil mi to a podíval se mi do očí. Začala válka o to, kdo dřív mrkne, ten kdo dřív mrkne, musí odpovědět pravdu na danou otázku....

Po chvíli mě už začaly pálet oči a ucítila jsem slzy v koutcích, ale nechtěla jsem to vzdát. Místo toho to Ollie nevydržel a mrkl. Díky Bohu...

- Ano! - vypískla jsem a začala skákat z radostí - Tak povídej, co si měl na mysli. - zákeřně se usmál a já věděla, že mám problém.

- Ty lhát sice dokážeš, ale Barrymu to ne vždycky vychází. - zasmál se a já svraštila obočí - Podivnou náhodou nechtěl, ať tě ráno budím. - ucítila jsem, jak začínám blednout - Promyslel jsem si to a asi jsem na to přišel. - snažila jsem se zachovat klid, ale vyšlo mi to? - Není náhodou něco, co Barry ví a já ne? - zakroutila jsem hlavou.

- Co tím myslíš? - odsekla jsem. Jenže on mi nic neodpověděl a místo toho si nasadil helmu a nastartoval motorku. To je snad vtip? Pomalu se odrazil nohama od země a popojel trochu. Už jsem se měla vrátit do restaurace, zpátky k Barrymu, když jsem uslyšela hlas mého bratra.

- Vím, že si u něho spala. - poté jen skřípení pneumatik a byl fuč....

Celým mým tělem projel šok, zůstala jsem stát jako přibitá a sledovala odjíždějícího bratra. On to věděl... Ale odkud? Jak si to mohl domyslet? A proč reagoval až tak klidně? To mu není podobné. Uslyšela jsem zvuk, který oznamoval příchozí SMS-ku.

Od Ollie:

Nejsem naštvaný. Důvěřuju Barrymu a vím, že by neudělal nic hloupého. Na tebe taky nejsem naštvaný prcku.

Otřásla jsem se z prvotního šoku a vrátila se dovnitř. Na sto procent jsem byla bílá jako stěna...

Hned jak se na mě Barry otočil, zvážněl. Bleskurychle vstal od stolu a objevil se přede mnou.

- Je všechno v pořádku. Jsi strašné bledá. - doprovodil mě ke stolu, ale stále se držel blízko mě jakoby se bál , že za chvíli omdlím.

- Oliverovi došlo, že jsem spala u tebe v pokoji.... - vyjekla jsem nakonec, zvedla hlavu, abych viděla jeho reakci. Viděla jsem jeho zmatení.

- Ale jak? - zamumlal a přemýšlel.

- To bych taky ráda věděla. - odpověděla jsem a vytáhla telefon, abych mu ukázala zprávu od bratra.

- Moc mi to neříká. - zamumlal a přečetl si to. Pokrčila jsem rameny.

- Mě taky ne. Nejdivnější je to, že není naštvaný.

- To opravdu není v jeho stylu... - potvrdil. Povzdechla jsem si a zaklonila se na židli.

- Jsem unavená. - zamumlala jsem nakonec - Vrátíme se domů? - navrhla jsem.

- Jistě. - souhlasil a natáhl se po mé bundě, aby mi ji pomohl obléct. S úsměvem jsem pomoc přijala a poděkovala. Rychle jsme vyšli z restaurace.

Ani nevím, kdy jsem se tak utahala, ale každý krok byl pro mě obrovskou výzvou.

- Mám pocit, že mi tu za chvíli usneš. - zasmál se a lehce do mě drkl ramenem.

- Jsem vyčerpaná a ani nevím proč. - přiznala jsem. Začal se smát.

- Věříš mi? - vytáhl dlaň směrem ke mně. Se zájmem jsem se na něj podívala.

- Co prosím?

- Ptám se, jestli mi věříš? - zopakoval.

- Ano. - Pomalu a nejistě jsem pokývala hlavou a podala mu ruku. Přitáhl si mě na svůj hrudník a ruku přeložil na záda. O vteřinu později jsem ucítila jeho druhou ruku pod koleny a ztratila jsem zem pod nohama. Vypískla jsem a chytla se pevně jeho trička, přes co jsem uslyšela jeho tichý smích u mého ucha.

- Neboj se. - zamumlal - A otevři oči.  - dodal a já je nejistě otevřela - Dávej pozor, protože ta chvíle stojí za to, aby sis ji pamatovala. - zasmál se, rozhlédl se kolem a když se ujistil, že v okolí nikdo není, začal běžet.

Před očima mi proletělo snad celé město.  Mnoho budov a obchodů, ale nic nebylo výrazné. Pohybovali jsme se až moc velkou rychlostí. Až nakonec jsme se ocitli před Barryho domem.

- Wow. - vyskočilo ze mě nakonec, když už jsem stála na vlastních nohou - To bylo neuvěřitelné. - zašeptala jsem a podívala se na něj.

- Já vím. - zasmál se. - Je to nepopsatelný pocit.

***

xoxo Sanny♥