Too Fast | Barry Allen

Chapter Nineteen.

Otevřela jsem krabici a uviděla jsem svoji černou koženou bundu, kalhoty z toho samého materiálu a také barvy a na samém vrchu ležela moje maska. Neměla jsem slov.

Otočila jsem se směrem k Barrymu, který stál za mnou a pouze se usmíval. Ale nevypadal vůbec zaskočeně.

- Ty jsi o tom věděl? - zašeptala jsem zaskočeně. Pokýval hlavou.

- Oliver mi zavolal ten samý den, kdy se odbyl ten útok na meta člověka. - zamumlal - Řekl, že tě zná a ví, že toho nenecháš. Nechce, aby se ti něco stalo a jestli tě budu mít pod dohledem, tak se můžeš připojit k "týmu Flash". - řekl a ve vzduchu naznačil uvozovky, ale celou tu dobu se na mě díval s úsměvem.

- Ty si souhlasil? - zeptala jsem zaskočeně, Barry pouze pokýval hlavou.

- Proč bych neměl souhlasit? - zasmál se - Přece nejsi malé dítě. Trénovala si už s Oliverem a myslím si, že když s tebou trochu potrénuju, tak nebude žádný problém, aby si mi mohla pomoc. - zkousla jsem si ret, abych nezačala ječet z radostí. Skočila jsem Barrymu kolem krku a vysela jsem na něm jak nějaká opice. On se pouze tiše zasmál a objal mě kolem pasu, zvedl mě výš, takže jsem obtočila nohy kolem jeho pasu.

- Děkuju! Děkuju! Děkuju! - začala jsem mu pištět do ucha. Jestli kvůli mě neztratí sluch, tak to bude zázrak.... - Děkuju Barry! - moje ruce byly silně obtočené kolem jeho krku.

- Není za co. - zasmál se a pohladil mě po zádech - Doufám, že budeš pilná učednice.  - hned jak to dořekl, tak jsem vyprskla smíchy.

- Ne o takové tréninky mi šlo. - uslyšela jsem naštvaný hlas mého bratra. Ucítila jsem jak se Barryho hrudník začal zvedat od návalu smíchu, pomalu mě postavil na zem. Oba jsme se otočili směrem k mému bratrovi. - Ty - ukázal na Barryho - máš si od ní držet minimálně metr odstup. - zavrčel a já se začala smát.

- Jak má na mě dohlížet, když se ke mně nemůže ani přiblížit? - uchechtla jsem se a pokrčila si ruce na hrudi.

- Místo toho, abys byla drzá bys mi spíše mohla poděkovat. - protočil očima. Měl, ale přece jenom trochu pravdu. Hned jsem k němu přiběhla a znovu ho objala.

- Děkuju, Ollie. - povzdychl si a jednou rukou mě objal. Po několika vteřinách jsem se od něj odtáhla.

- Nelíbí se mi ten nápad a pokud mám být upřímný, tak jsem tu chtěl přijet s tím, že tě odvezu zpátky domů. - přiznal. Trochu mě naštval, ale to není důležité... Zajímá mě akorát, proč změnil názor, to není jeho styl. - Ale Felicity mi připomněla, že být Arrow není zrovna něco, v čem mě všichni mojí blízcí podporují a že by si taky měla dostat šanci. - povzdechl si a já se usmála - Takže pokud ti spadne jen jeden jediný vlásek z hlavy, tak to bude vina Felicty a Barryho. - ukázal na něho prstem a já se začala smát.

- Nic se jí nestane. - zkřížil si ruce na hrudi - Máš moje slovo Olivere.

- Normálně bych ti to uvěřil, ale to samé jsem slyšel, když jsem tě prošil, aby nevěděla o tom, že jsi Flash. - povzdechl si - A vydrželo ti to přes dva dny... -  podíval se na něj smrtícím pohledem - Doufám, že tentokrát se na tebe opravdu můžu spolehnout. - jeho pohled nebyl najednou smrtící, ale díval se na něho s nadějí.

- Přísahám, že ani vlas jí z hlavy nespadne. - to bylo poprvé, co jsem viděla Barryho být až tak vážným - Nejdřív s ní potrénuju, a až si budu jistý, že je hotová, tak teprve pak ji vezmu sebou. - podíval se na mě a já se zamračila.

- A proč vůbec musím mít nějaké školení? - povzdechla jsem si - Přece už ne jednou....

- Už ne jednou si se dostala do problémů. - skočil mi do toho Oliver - Máš poslouchat Barryho. Dokud ti nedovolí pomoc, tak se v to nebudeš plést! - zabručel. Protočila jsem očima.

- Můžeš se ke mně přestat chovat, jak k nějakému malému děcku? - odfrkla jsem. Nevím proč, ale cítila jsem se strašně poníženě, že se ke mně Oliver tak zachoval. Vždycky se ke mně choval jako k mladší sestřičce a nikdy to pro mě nebyl problém, ale při Barrym mi to nějak vadilo... Sam jsem nevěděla proč.

- Nepřeháněj. - zasmál se a pohladil mě po vlasech.

Naštvaně jsem ho chytila za zápěstí a odtáhla od sebe, natáhla jsem se, abych ho trefila do ramene. Udělal únik a než jsem pochopila co se děje, chytil mě za kotník a zvedl nohy do vzduchu. Byl šíleně silný, takže se ani nezohnul, i přesto, že mě držel jednou rukou. Volnou nohu jsem obtočila kolem jeho krku a po chvíli se mi povedlo vyrvat druhou z jeho držení, a také ji obtočila kolem krku. Prudce jsem se naklonila dopředu a oba jsme spadli na zem.

- Kráva. - zasténal z bolestí. Začala jsem se smát.

- Vyhrála jsem. - odfrkla jsem, z toho pádu mě nemilosrdně bolelo celé tělo, ale nechtěla jsem to na sobě nechat znát.

- Vidím čím dál tím větší podobenství. - uslyšela jsem smích Allena a poté vytáhl ruku směrem ke mně, aby mi pomohl vstát. Přijala jsem ji.

***

xoxo Sanny♥