In The Name Of Us [taekook] - paused

𝘛𝘸𝘰 𝘭𝘰𝘯𝘦𝘭𝘺 𝘳𝘪𝘷𝘦𝘳𝘴

Two lonely rivers

^^^

Další měsíc utekl jako voda. Kvapně se blížily svátky Nového roku, na které se těšil každý v království. Nejenomže to jsou dny radosti a oslav, ale zároveň se občanům zkrátí muka v podobě již tak silných mrazů. 

Zanedlouho nastane jaro. Namísto kluzkých, mokrých cest se okolí rozjasní zelenkavou trávou. Veškerý sníh a rampouchy roztají v louži studené vody. Vyklíčí první bylinky, bobule, zanedlouho ovoce. Zvířata vrhnou svá mláďata a rozeběhnou se všude po světě. Zdatné družiny lovců osedlají své koně, vydávajíc se jim vstříc v prašných stopách. Lesníci zavítají do hustých porostů na svoz dřeva na příští zimu. Sběrači se vrhnou k bujně osypaným keřům jahod a borůvek, po cestě zpět nepohrdnou ani menší zastávkou u rybáře pro snůšku čerstvě vylovených kaprů.

To je však stále v nedohlednu a obyvatelům nezbývá nic jiného, než prozatím jenom snít o takovýchto dnech. Přeci jenom se pořád nacházíme v polovině prosince a mnoho perných dnů ještě leží před námi, než se můžeme radovat ze zpěvu ptáků a hodovat takový mlsy, jako jsou borůvky. 

Taehyung POV

Mladý král zadumaně seděl v křesle u psacího stolu, kde na něj netknutě čekala hromádka zažloutlých pergamenů, jenž čekaly na jasně rudé razítko erbu království, a na podpis v podobě klikyháků, které reprezentovaly krále a zároveň stvrzovaly slova napsaná vně papíru. Přestože to byla zcela úřednická věc a zabývat se tím měli úřednicí placeni právě pro tyto záležitosti, nedali se odbít, když tvrdili, že tento štos papírů musí odsouhlasit sám král. 

A tak tam seděl, mladý Taehyung, kterému mohlo být sotva dvacet let, ztrápený a sklíčený v křesle z té nejdražší slonoviny, co mu zahraniční vyslanci dovezli jako dar ke korunovaci až z daleké Afriky. Nebo Indie? Nepamatoval si. Zabíjením tak vznešených a mohutných tvorů nehodoval, a proto přijetí tohoto daru bylo pro něj srdceryvé. Ale nemohl odmítnout. Nechtěl zklamat svého zesnulého otce hned v den korunovace a udělat tak ze sebe hlupáka. 

A byť si to nerad přiznával, sedával na něm častěji, než bylo nutno, a slonovina postupem času zešedla a místy i popraskala. To však bylo to nejmenší, co Taehyunga zajímalo.

Na jeho hlavu nyní neupravených, lehce kudrnatých vlasů padla nejedna starost. Tušil, že vladaření není povinnost ledajaká, a že bude mít plno práce. Za co pak ale platil zlatem veškeré ty úředníky, písaře, kancléře a vévody, když nedělali nic jiného, než jen popíjeli svařené víno v komnatách a kuli pikle bůhvíjak hrozbou vyhlížející? 

Hluboce si povzdechl a kulatými zády z nesprávného sezení se opřel o měkké polstrování křesla. Zaklonil zátylek vzad a zrak upřel na mozaiku andělů na stropě. Opět pomyslel na den, kdy by býval Jungkook málem odjel z království, kdyby jej nezastavil. Vzpomněl si na dychtivý hovor, který tehdy vedli. Jak v hlasech obou chlapců zněla naléhavost a obavy. Vzpomněl si na polibek, který mu mladý lovec daroval. Začervenal se.

Byly to již dva necelé měsíce, kdy Jungkooka naposledy viděl. Zprvu to dával za vinu povinnostem, které se mu kupuly na ramenou. Později se mu však do hlavy vkradla myšlenka, že mladého lovce nechtěl vidět úmyslně. Přestože netušil čím to bylo, zdráhal se. 

Neuplynul jediný den, kdy by na něj nepomyslel, ale odvážit se k tomu ho znovu potkat, se neodhodlal. Když ho lovec tehdy políbil, pocítil takovou euforii, až se s ním zatočil svět. Od té doby ho sžírají ledajaké myšlenky a popudy. Měl snad strach? Strach z toho, že je někdo přistihne a zbaví ho privilegií vládnout? Vymažou jej z rodinné linie? Ne, ne. Toho se neobával...Vždyť to již i přiznal, že nikdy nedá přednost vládnutí nad Jungkookem.