In The Name Of Us [taekook] - paused

𝘛𝘦𝘢𝘤𝘩 𝘮𝘦

↑↑↑

Teach me

Jungkook se udiveně díval na šíp zabodnutý těsně před vystavěným kruhovitým terčem z pevných stébel slámy. Nemohl uvěřit vlastním očím.

Po tolika letech, kdy zvládl trefit i mouchu za letu, minul. A jenom proto, že ho vyrušil nějaký zvědavec.

Rty měl mírně pootevřené, hruď se mu zvedala v pravidelném, hlubokém tempu a zrak třeštil na nepovedenou střelbu.

Před obličejem mu kdosi zamával rukou. ,,Jsi v pořádku?"

Mladík se rychle otočil a stanul tváří v tvář samotnému princi. Jungkook nakrčil obočí, protože netušil, že spatří zrovna jeho.

,,Co se na mě tak mračíš?" Uchechtl se vznešený pán a hlavu naklonil mírně do strany. Prohlížel si jej.

Byli zhruba stejně vysocí. Jungkookova kštice vlasů trčela do všech stran, zmatenýma zorničkama těkal po detailech jeho tváře, v ruce pevně svíral luk, jako by se bál, že mu ho mladý panovník vezme.

Princ se doslova utápěl v oříškovém odstínu chlapcových duhovek. Ta barva se mu vryla hluboko do paměti, přestože je viděl prvně. Nejen to ho ale okouzlilo.

Mladíkova pokožka na pohled vypadala velmi jemně a hebce. Z častého potulování se venku nesla nádech karamelové hnědi, a i když byl Jungkook častokrát vystavován mnohému nebezpečí, neměla žádné viditelné stopy po zranění. Nepočítal-li princ jedinou jizvu na jeho levém líčku.

V lovcových očích však Taehyung nevypadal nijak zvláštně. Byl jen polekaný, zaskočený a zklamaný ze svého selhání.

Jungkook se beze slova obrátil mladíkovi zády a rozešel se uklidit stanoviště.

,,Není slušné mi neodpovídat," zavrčel Taehyung z chlapcovy drzosti.

Lovec mlčky sesbíral veškeré šípy, jež použil a odložil je do nedalekého pleteného koše. Stále na sobě cítil dotěrný princův pohled.

,,Nevíš snad, kdo jsem, že mne takto přehlížíš?" Zamumlal podrážděně mladý pán, stojíc na tom samém místě a usilovně sledujíc každičký chlapcův pohyb.

Jungkook si povzdechl a byl rozhodnutý se vydat ke skupince zbývajících válečníků, kteří právě mířili do podhradní jídelny na něco k snědku. Uviděl Jimina, jak na něj u průchodu na nádvoří čeká a nervózně se rozhlíží kolem. Mladší teď netoužil po ničem jiném, než jej chytit za jeho drobnou ruku a vtáhnout si ho do láskyplného objetí.

,,Jungkooku!"

Oslovený se otočil za přísným postojem generála, který stál vedle prince, jemuž na rtech pohrával vítězný úšklebek.

,,Ano?" Hlesl mladík a Taehyung tak měl možnost poprvé zaslechnout jeho zvučný, medový hlas. Utkvěl mu v mysli snad ještě více, než jeho oči.

,,Princ by si s tebou přál mluvit," řekl klidně starší muž. Z dlouhých dob ve službě však zněl dokonale pevně a rozhodně. I kdyby Jungkook chtěl, nemělo by cenu jakkoliv odporovat.

Nasál čerství vzduch do plic a sebejistě se postavil před dvojici, panovačně skřížujíc paže na hrudi.

,,O co jde?"

,,Nauč mě střílet, Jungkooku," spojil si princ ruce za zády a zhoupl se na patách. Lovci neuniklo s jakým zájmem si chlapec při vyslovení pohrál s jeho jménem.

,,Proč bych to měl dělat?" Odfrkl si Kook. Hned byl probodnut rozzlobeným generálovým pohledem.

,,Jak se opovažuješ takhle mluvit s Mladým pánem!" Prskl a uštědřil mu výchovný pohlavek.

Taehyung se pousmál na tou podívanou a dlaní muži naznačil, že není třeba se rozčilovat.

,,To je v pořádku," nadhodil, ,,prominu mu to, pokud bude souhlasit s mým návrhem."

Jungkook si zoufale promnul kořen nosu. Rozhodně se mu nechtělo učit prince střelbě, přestože mu to mohlo přinést jisté výhody. Věděl, že přivést začátečníky k dokonalému postoji a procítění k luku chce roky stálého a tvrdého cvičení. Jestli si to nemehlo myslí, že se naučí perfektně střílet ze dne na den, plánoval to Jungkook vzdát hned na začátku.

,,Fajn," souhlasil nakonec lovec z donucení. Důležitým důvodem byl ale velitel, kterého chlapec nechtěl zklamat. Když bude dobře vycházet s někým, kdo má zkušenosti a nějaké to rozhodující slovo, je nanejvýš správné si jej udržet po svém boku. A tou osobou generál byl.

,,Zítra před svítáním se dostavte sem," doplnil Jungkook, uklonil se obou mužům a odběhl k blonďáčkovi, který tam celý ten čas stál a pozoroval je.

Vzal jeho ručku do své a povzbudivě ji stiskl.

,,Co ti chtěli?" Zeptal se stydlivě, ale zato šťastně, protože konečně mohl svého milence držet v pevném stisku dlaní.

,,Nic důležitého," usmál se Jungkook a rozešel se směrem na nádvoří, kudy se dál vydali do jídelny.

Z jejich propletených prstů však nezmizel princův pohled.

👑

když je člověk doma a jaksi nemocný, tak proč vám kapitolku nevydat o něco dříve, huh?(｡･ω･｡)

přijde mi to trochu zmatené a nereálné, ale co naděláme!

snad se líbí 💜

ilyy, cukříci 💜

©binnain