In The Name Of Us [taekook] - paused

𝘐𝘯𝘫𝘶𝘳𝘦𝘥

^^^

Injured

,,Jak to myslíte, nikdo nepřežil?" Zašeptal Taehyung se zaskočeným pohledem upřeným na dřevěné podlaze.

,,Byli napadeni. Útok přišel z okolních lesů, obklíčili je. Vrátil se pouze jeden bojovník."

,,Který?" Vyhrkl až možná příliš zbrkle král. Nezajímalo ho však, jak moc zoufale zněl, chtěl, potřeboval, vědět, kdo útok přežil.

,,Kim Seokjin, pane."

Taehyungovo srdce vynechalo pár úderů, než si uvědomil, co to znamenalo. Že Jungkook byl mrtvý.

Zatřepal hlavou, nechal si do čela spadnout vlasy, které si následně frustrovaně prohrábl vzad.

Ne, nebyl mrtvý. Nemohl být. I kdyby to byla pravda, nechtěl si ji připustit, dokud to neuvidí na vlastní oči.

Povzdechl si. ,,Řekl ten bojovník něco? Co přesně se stalo?"

,,Když přijel, byl v bezvědomí, ale nenesl žádné známky po zranění. Vypadalo to, jako by jej někdo na toho koně posadil, někdo, kdo zachoval chladnou hlavu. Ale zatím spí, takže nevíme nic."

,,Dobře," vydechl král a postavil se, ,,dejte mi připravit koně s pár schopnými vojáky. Pojedeme tam."

,,Ale, můj pane," namítl zdráhavě voják, ,,ta oblast je stále nebezpečná, ti útočníci tam pořád mohou být a-"

,,To mě nezajímá," mávl rukou Taehyung a odložil na postel svůj dlouhý plášť, ,,musím se ujistit."

,,Co tím myslíte?"

Jestli žije, pomyslel si mladík, ale nahlas to nevyslovil.

Musí žít.

Na les padla noc. Vánek se proháněl korunami stromů, vířil sníh a prášil jim.

Mrtvá těla ležela na studené zemi v kalužích již zaschlé krve, která lákala kdejakou zvěř v okolí.

Bylo ticho. Až nepříjemné.

Jungkook pomalu otevřel své unavené oči. Víčka měl těžká, chtěl spát. Věděl však, že pokud má jen sebemenší šanci na přežití, musí se dostat z místa útoku, zahřát se, schovat se. Nemohl čekat, až ho někdo najde nebo až sem zavítá zdivočelý medvěd.

Opřel si čelo o zem, doškrábanýma rukama se zapřel o cestu a dostal se na kolena. Velká chyba.

Bolest ve stehnu se ihned dostavila. Šíp byl stále zabodnutý hluboko v mase, rána pálila zevnitř i zvenčí.

Jungkook nabral do plic roztřesený nádech, když uchopil tenké dřevo u styku s látkou jeho kalhot. Pevně sevřel zuby a rukou pomalu tahal šíp vzhůru.

Jeho křik se rozezněl místem, jakmile se hrot posouval nahoru, ničíc ránu dvakrát tolik. Nemohl ale přestat.

Zbraň mohla být napuštěná jedem, což by v onom případě znamenalo jistou smrt. A pokud měl štěstěnu na své straně, žádný jed tam nebyl a dostane jen infekci.

Naposledy zabral a odhodil zakrvácený šíp daleko od sebe. Dlaň v mžiku přiložil na tečící ránu, což nestačilo. Krev se i přes to valila ven skrze jeho štíhlé prsty.

Než ale stačil najít nějakou látku na udržení rudé tekutiny uvnitř, padl na záda opět v bezvědomí.

Jasné paprsky slunce se prodraly do teplem vyhřáté místnosti, kde v krbu plápolal rozdělený oheň.

Mladý chlapec ležel v mohutné posteli s nebesi, peřinou zakrytý až po krk a s vlasy nepořádně rozházenými do všech stran. Jeho pokožka byla bledá, kruhy pod očima na něj vypadaly třikrát tak tmavší.

Jungkook pomalu otevřel své zmožené oči, zaskuhral nad bolestí ve stehně, která přišla hned co procitl.

Párkrát zamrkal, aby si zvykl na světlo v ložnici. Chtěl zvednout levou ruku, aby si promnul obličej, něco jej tam však tížilo.

Sklopil pohled a setkal se s hlavou čokoládových vlasů, jak leží na kraji postele. Jeho levá dlaň je propletená s prsty toho druhého člověka, který i přes to, že spí, jej drží v ocelovém stisku.

Slabě se pousmál, druhou ruku vytáhl zpoza přikrývky a pohladil ho po hlavě, kde si s jemnými pramínky hrál.

,,Hm, už jsi vzhůru?" Zamumlal Taehyung. Než Kook ale mohl odpovědět, starší hbitě zvedl zrak, když si uvědomil, komu to řekl. ,,O můj bože! Probudil jsi se!"

Lovec opět jen zvedl koutky úst vzhůru a slabě přikývl.

Taehyung se k němu více naklonil, uchopil jeho tvář v bezpečí svých dlaní a palci ho pohladil. ,,O můj bože."

Jungkook se nadechoval ke slovu, které mu Tae hned vzal.

Přiblížil se k němu ještě více a uvěznil jejich rty, jakoby se neviděli měsíce.

Tlačil na něj s takovou vervou, že se mladšímu motala hlava. I přes to v polibku cítil vše, co mu král chtěl říct.

Chyběl mu a byl rád, že je naživu, protože ho potřeboval.

👑

ano, ano, ještě stále žiju :"),
bylo toho nějak moc, ke psaní jsem se vůbec nedostala!

kapitola je kratší, sušší, nudnější, ale takové prostě musí být, jinak bychom se nedostali dál >°>

další vám snad dodám brzy, vrhnu se na to ještě před odjezdem na dovolenou,

snad se líbilo a třeba jste na mě ještě nezapomněli!

ily, cukříci 💜

©binnain