O kamarádovi, který věděl všechno

8. Opět praxe

... Protože to prostě nejde vše narvat do jedné kapitoly

„Budeme spolu ještě někdy mluvit?" Procedila sem skrz zuby po obědě a snažila sem se, abych na tváři neměla žádný výraz. Poslali nás se zrovna podívat na výrobu krmných směsí a mě už začínalo děsit, že za celý den mi ani jednou nepřišlápl holinku nebo po mě nehodil kejdu. Vlastně mi to i chybělo. „Tak ty máš nějakej problém. Já s tebou normálně mluvim." Hodil po mě ledovým pohledem. Rozklepala se mi brada. Nesmím brečet! „Já mám prostě jen pocit, že cokoliv udělám, je špatně..." Chtěla sem říct. Z vyschlého krku mi ale vyšlo jen zašeptání. Olízla sem si rty, abych získala čas i kuráž. Zastavila sem se jako malé, zbabělé dítě a otočila se k němu zády. Po tvářích mi tekla řasenka. Sepjala sem ruce na nose a sedla si na bobek. To už sem brečela hlasitě a bez studu. Poprvé mi problesklo hlavou, že chci vztah. Že z nás chci udělat pár. Že chci, aby mě měl rád, miloval. Že chci být jen jeho. Po nekonečně dlouhé minutě si ke mně přisedl. „Ale notak... Nebreč. Hmmm?" Otočil ke mně štěněcí oči. Přes slzy sem se neubránila pousmání. Věděl jak na mě. „Já tě mám rád. Seš moje nejlepší kamarádka. Jen ti to prostě neříkám pořád. Ale baví mě to s tebou. A navíc jen ty mě umíš takhle dobře ošukat." Chytil mě za zápěstí a vytáhl mě na nohy. Cvrnkla sem mu do kšiltu u čepice tak, že mu zakryla oči. On se na oko urazil a hodil mě do křoví. Myšlenky na lásku se vytratily stejně rychle, jako přišly. Řek mi, že dobře píchám. Co chci víc? Co chci víc od kamaráda s výhodama?

Ten den byl nepopsatelně krásný. Zašívali sme se za halami, líbali se na sluníčku a když nás nikdo neviděl, vodili se za ruce. Kdybych mohla, rozskočila bych se štěstím.

Na jazyku sem ucítila známou, palčivou a slanou chuť. KAMARÁD křečovitě svíral můj culík, slastně vzdychal a nohama drtil kobereček. Za bílého dne sem mu ho kouřila před prasečákem na parkovišti. Nějak sme si nemohli pomoct.

D. sice podle papírů ještě na intru bydlela, fyzicky se tam ale už nevyskytovala. Neoficiálně se mojí novou spolubydlící stala Kopretina. Když spala s mafiány z Prahy a ne s KAMARÁDEM, vlastně sem jí docela dokázala překousnout. Ne, to není správné slovo. Byly sme spíš dokonalý tandem. Dvě zlé, mladé, nadržené mrchy, které měly dojem, že jim svět leží u nohou. Ob den sme si kupovaly flašku a zlily se, jak zákon káže ještě před pátou. A já jí v sedm zamávala s tím, že jedu KAMARÁDOVI dělat účetnictví. Do teď nevím, jestli mi to věřila nebo tomu jen chtěla věřit. Mojí osobě ale nedělalo problém jí takhle lhát do očí.
„Ty vole. Je mi blbě." Kopretina těžce dosedla na postel a skácela se na pravý bok. Poté se začala šíleně smát a natáhla se pro lahev rumu, kde bylo už jen na dně. „To teda nevim, co na tebe kamarádův fotr řekne, až tě uvidí v tomhle stavu." Už po třetí sem přetáhla linku na očním víčku. „Kurva, musíš na mě mluvit, když něco dělám?" Vyblábolila sem ze sebe a nebezpečně se zakymácela na židli. Najednou Kopretina začala hrozně řvát. „Co je vole?" Otočila sem se na ní a nedopatřením s sebou strhla lampičku i zrcátko. „Mně kousla žárovka." Vysoukala ze sebe Kopre. Salva smíchu na sebe nenechala dlouho čekat. Musel to být pohled pro bohy. Zrzka a blondýna, jen ve spodním prádle, se spolu svíjí na posteli a smějí se jako blázni. Tenhle pohled byl dopřán jen Z., který k nám chodil na cigáro. Dobře sme věděli, co s ním děláme. Proto přeze mě Kopretina přehodila nohu a já jí začala lehtat na žebrech.

„Zasranej kámen!" problesklo mi hlavou, když sem se jako pytel brambor sesypala na chodník. Podpatky a rum, to není dobrá kombinace....
„Tys chlastala!" přeměřil si mě pohledem, jen co za mnou zaklaply dveře leonu. „Něco málo..." zamumlala sem a schoulila se na sedačce do klubíčka. Dál to nerozmazával. Odvezl mě na louku a přesedl si do zadu. Věděla sem, že nemá rád, když piju bez něj. Byl v jistých ohledech tak despotický, panovačný hajzl. Proto byly jediná možnost, jak si tohle vyžehlit. Rozepnula sem mu zips a celého si ho vzala do pusy. „Proboha hlavně ať se nepozvracím!" pomyslela sem si, a začala rytmicky pohybovat hlavou. Během několika minut sem slyšela, jak se mu zrychluje dech. Uchopil mojí pravou ruku a tahy nahoru a dolů si pomáhal k vyvrcholení. Zvrátil krk do zadu a tělo mu ztuhlo. Díky, bože! Delší akci bych dneska opravdu nezvládla. Zvedla sem k němu oči s nadějí, že se ze včerejška poučil, čekala alespoň na pusu. „Měla bys pít častěji. Tohle byla fakt paráda." No. Výtka to asi nebyla. Alespoň něco. Poté zapnul Sběratele, a já mu usnula na klíně.

Na intr mě dovezl střízlivějící a pěkně popudlivou. Když sem ale v Kopretinině posteli našla Z., který přísahal, že k ničemu nedošlo, neměla už sem náladu vůbec na nic. Bleskurychle sem usnula, a nechala si zdát o zítřku, který určitě bude v prasečáku minimálně stejně tak hezký, jako dnešek.

***
Holky, poprvé sem se vám rozhodla napsat autorskou pozvnámku pod čarou. Neměla sem na vás teď celé zkouškové čas, proto sem vám jako omluvu sesmolila další kapitolu takhle rychle. Je to pro me těžší a těžší - přeci jen už je to rok a musela sem dokonce zabrousit do starých zpráv na fb, abych si osvěžila detaily. Doufam tedy, že mi odpustíte a budete mé osudy s kamarádem číst dál :). Moc vám všem děkuju!!!! Pac a pusu, pac a pusu, vaše Hátuš