O kamarádovi, který věděl všechno

4. Jarní prázdniny

„No a co kdybych za tebou třeba večer přijel?" pípla mi sms na telefonu. Štěstím sem málem udělala kotrmelec i s Bublinou. Čekal mě týden u Mišáčka na soustředění, kdy se můžu kdykoliv sbalit, a odjet bez zbytečných otázek. A KAMARÁD za mnou chce přijet? Tak mohlo by mi být líp? No, snad jenom kdybych se zase nemusela táhnout třicítkou za vozejkem s koňma...

Hodinu poté už sem zase řídila, tentokrát ale směr Boleslav. Po cestě sem si ještě domalovávala poslední detaily obličeje a upravovala vlasy. Chtěla sem na něj zapůsobit, tak hrozně, hrozně moc!

„Ahoj." Na parkovišti před obchoďákem bylo vše hrozně strojené. Vlastně sme spolu měli být sami na delší dobu poprvé, a pokud mi nad hlavou neblikal neonový nápis „CHCI SEX", musela by to být velká náhoda. Až na kafi v mekáči jsme se zase uvolnili do starého KAMARÁDA a staré Háty. Jen tak mimochodem jsme se občas sami sebe dotkli pod stolem, smáli se, vtipkovali.

„Kam pořád tak koukáš?" „Ale, tamhle na toho kluka u okna." „Prosim tě, ten tě má uplně v píči." „Vsadíš se?" „Klidně!" „O co?" „O cokoliv!" „Fajn." Vystřelila sem z koženkové sedačky a s úsměvem od ucha k uchu si to štrádovala k blonďáčkovi. Mohlo mu být tak šestnáct, maximálně, o to sem to ale měla jednoduší. Za pár minut už sem se vracela zpět-vítězoslavně zvedlé obočí a na ubrousku napsané telefonní číslo. Položila sem ho na stůl a čekala na slova chvály. KAMARÁD ale mlčel. Ubrousek zvedl z desky stolu, otočil se směrem na blonďáka a okázale se do něj vysmrkal. Nevím, co mě hřálo víc. To, že sem mu dokázala, že tu nejsem jen pro něj, nebo to, že on mi jediným gestem dokázal pravý opak.

„Tak třeba ještě tady sme nebyli... A tady... A tady..." vykřikoval KAMARÁD s každou uličkou v Boleslavi, do které zabočil. Jezdili sme po jednom bloku už bezmála 20 minut. Nebylo to ani tak vtipné, jako hrozně okouzlující. I když v tu dobu pro mě byl okouzlující, i když se pobryndal. Časem sme vyjeli z Boleslavi směrem na Hradec a v první vesnici opakovali stále tu samou hru „A tady to jestě neznáme". To, že sme dojeli na tmavou, zastrčenou louku s obřím dřevěným křížem a výhledem na svítící Boleslav, byla spíš jen souhra náhod. Ačkoliv to byla asi největší romantika, co sme spolu kdy prožili, ani teď se mezi námi ještě nic nestalo. Dokonce ani když jsme to samé opakovali v Bublině a pak znova v Leonu. Skoro už sem i věřila tomu, že mám konečně kamaráda, kterej ve mně nevidí jen díru.

„Ty tady máš ale hroznej bordel..." oznámil mi KAMARÁD, když už sme zase zpátky na parkovišti seděli s vypnutým motorem a v podstatě jen čekali, kdo koho políbí první. „Cooo?" nafoukla sem tváře a naoko se urazila. „Víš co? Vystup si a jeď domu!" „Jestli teď vystoupím, tak ale vážně odjedu..." Podíval se na mě. „Mě je to fuk, jeď si!" Vystoupil, nasedl do Leona a odjel. Zasraná ženská ješitnost... Celou cestu k trenérovi jsem přemýšlela jen o tom, jak sem to všechno definitivně pojebala. A poprvé za ty měsíce sem nebrečela kvůli němu, ale kvůli sobě. Svý blbosti a ubohosti.

Když se ani druhý den v poledne neozval, byla sem si jistá, že horší už to být nemůže. Sesmolila sem proto zoufalou, omluvnou sms a čekala na reakci. Dával si na čas. „V sedm v Hořicích, máš poslední šanci!" zněla asi po hodině jeho stručná odpověď. Tentokrát už sem nesměla nic posrat!

V autě sem měla co dělat, abych nerozkousala i volant. Byla sem nervózní jako štěně. Stačilo s ním nepropsat jeden jedinej den, a už se mi hroutil svět. Neuměla sem si ani představit, jaké by bylo přijít o něj nadobro.

Když sem zaparkovala v potemnělé ulici a vystoupila, už tam stál. Čekala sem, že se budu muset plazit. Nebo aspoň omlouvat. Byl ale naprosto v pohodě. Atmosféra byla stejně lehoučká, jako den předem. Naložil mě do auta, nastartoval a odvezl na zapadlou louku.

Právě pouštěl na notebooku pátý díl Sběratelů kostí. Blížila se půlnoc, a my už minimálně tři hodiny seděli v autě a koukali na seriály. „Takhle to probíhá s každou holkou, kterou tady máš?" „No. Copak to není hezký?" „Jo, nic neřikám..." odpověděla sem ledabyle. Pomalu mi ale začínala docházet trpělivost. Tak už mě sakra polib!"

Kdyby šel okolo nějaký nezávislý pozorovatel, jistě by zavolal přinejmenším policajty. KAMARÁD pevně držel šátek, který sem měla kolem krku a v záchvatech smíchu ho přivazoval k sedačce, na které sem seděla. „Dost už!" hýkala sem smíchy. „Vždyť mě uškrtíš!" chytila sem jeho ruce za zápěstí a trhla s nimi do předu. Přestal se hýbat. Seděli sme naproti sobě, jeho ruce zůstaly v mých, a obličeje sme měli nejvíc tak deset centimetrů od sebe. „Dej mi pusu..." nařídil ledovým tónem. Ó bože díky za ty dary!

Zaryla sem mu prsty do zad a ucítila potůček potu stékající po jeho páteři. Ležela sem na sklopené přední sedačce Leonu, a ačkoliv sem věděla, že právě dělám osudovou chybu, bylo mi to jedno. Byl to typický první sex dvou lidí-každý druhý zásun ze mě vypadl a ani jednomu z nás se nechtělo dívat tomu druhému do očí. Přesto to mělo své kouzlo, ty neznámé pohyby a neznáme vzdychy. „A dost. Lehni si..." neudržela sem se, když se opět snažil přirazit do potahu sedačky. V podstatě hned na to mi došlo, jak moc blbej nápad to byl. Pravou nohu sem měla zkroucenou mezi madlem dveří a mechanizmem na posouvání sedaček, levou nepohodlně opřenou o ručku, hlavu v předklonu, a i tak sem se mlátila do stropu auta. Zhruba po patnácti minutách sme to oba vzdali. Už takhle to bylo špatné, nechápala sem, proč to utrpení ještě prodlužovat. Naposledy sme se políbili, a v tichosti mě dovezl zpět k Bublině.

Cestou domů sem si byla jistá, že celé naše kamarádství je v kopru, že sme oba dva dosáhli toho, čeho sme chtěli. Cítila sem dosud nepoznanou satisfakci ze splněného úkolu a věděla sem, že přítele si budu muset od zítra začít lovit v jiných vodách.

Když už se mi konečně podařilo usnout i přes tupou bolest v zádech z neustálého předklonu a modřinu na pravém koleni o velikosti menšího vejce, probudilo mě zapípání telefonu. „Nechala sis u mě zapalovač. Sem zvědavej, co všechno seš ochotná udělat, abys ho dostala zpět :P. Dobrou noc :-*". Tak že by to ještě nebylo konec?