O kamarádovi, který věděl všechno

2. Leden

Příjezd na intr po prázdninách je vždycky lehce depresivní záležitost. Těšila jsem se ale na Kopretinu, slečnu z prváku, která mimo zásob jídla měla vždy i zásoby čerstvých drbů. Když jsem

se k ní ale dobouchala do pokoje, byla jiná než jindy. Zamlklá, jako bych jí obtěžovala. Když jsem jí konečně ukecala na balkónové cígo, čehož jsem po sléze těžce litovala, získala jsem kýženou dávku drbů. „No, já měla super prázdniny... A váš silvestr se taky vyved, jak sem slyšela... Z. má prej hezký oko..." „Jak to sakra víš?" „Nooo... Za mnou byl včera KAMARÁD." Málem jsem z toho balkonu spadla. Cože? Za ní byl kluk, ze kterého já, ač si to nepřipouštím, mám hodně rozporuplné myšlenky... Sakra.

Když okolo deváté odešla, měla jsem v hlavě pořádný zmatek. Věděla jsem, že nemám po jedné opilecké noci naprosto právo cítit se ublížená. Přesto jsem se ale cítila jako špinavý ponožky. K ničemu. Bože to sem byla vážně tak špatná? Vždyť ani není nijak hezká... Je mi spíš podobnější, než by bylo záhodno. A tuhle holku si vybral? Né že bych s ním někdy chtěla být, né že bych byla zamilovaná. Ale tohle prostě bolelo. Už jen proto, že jsem doufala, že si třeba někdy napravím reputaci.

Usnula jsem nakonec jen na dvě, tři hodiny. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Proč, sakra? Měla jsem ale spoustu času nechat si v hlavě narůst nápad. Já jí zlomím... Zapřu si jí o koleno a zlomím jí...

Ráno jsem jako chodící mrtvola vešla do třídy. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Nechápala jsem, kde se ve mně ta nenávist bere. Snad proto, že mi to neřekl... Když si se mnou ale o druhé přestávce chtěla ona mile povídat, ruply mi nervy úplně. Řekla sem jí, co se mezi námi stalo, a docílila jsem tím kýženého výsledku. Byla naštvaná. To je možná slabé slovo proto, jaké výrazy jí lítaly z pusy. Bylo mi sice blaze u srdce, ale jako kdybych chtěla víc. Jako kdybych z nich potřebovala ty blbečky udělat ještě větší.

Jakmile jsem dosedla do lavice, otočila jsem se na D., svojí milovanou spolubydlící. „Mám drby!!!" Vše jsem jí vyklopila do připraveného ucha, dychtícího po novinkách. Vše, plus několik přibarvených detailů. Co už. Naštvaná ženská je horší než tisíc čertů. Našla jsem ale v D. dokonalého spojence. Byla mi ochotná slepě naslouchat. Úleva byla neuvěřitelná.

Okolo sedmé jsem se vracela na intr. Seat Leon stojící na ulici pod budovou jsem dělala, že nevidím. Třeba v něm je KAMARÁD sám. A třeba si to můžu ověřit. Zvedla jsem telefon a vyťukala roztřesenými prsty Kopretiny číslo. Nic. Jak jinak. Viděla jsem rudě. Na pokoji jsem chvíli třískala věcmi, poté jsem zavolala mojí záchraně A., která měla jedinou nevýhodu, nesměla jsem jí o KAMARÁDOVI říct ani slovo. „Jseš ještě v HC?" „U kruháče, copak?" „Nemohla bych dneska přece jen jet spát k tobě?" „Otáčím se, dej mi pět minut."

„Ten hajzl!" Vypadlo ze mě jen když jsem dosedla na sedadlo spolujezdce. „Co se děje?" Byla logická reakce A. Musela jsem si rychle něco vymyslet.... „Tak já sem špatná v posteli, kámo... Kluk, kterýmu sem na silvestra nedala o mě bude nosit takovýhle kecy a ta jeho Kopretinka ho v tom bude podporovat? No tak to sem dopadla!" Byla jsem na svojí fantazii neskutečně pyšná. A. mě samozřejmě plně chápala... A já se ani necítila blbě, že lžu. Zoufalý lidé dělají zoufalé věci. A já, i když jsem to pořád nechápala, jsem se cítila prapodivně zneužitá. Rychle jsem se opila a usnula s hlavou v záchodě. Cíl to splnilo. Na KAMARÁDA a na Kopre jsem ani nepomyslela.

Ráno jsem byla rozhodnutá být nad věcí. Večer jsem se vyblila ne jenom z podoby, ale i ze záškodnických myšlenek. Vzdala jsem to. Roztočila jsem už ale bohužel koloběh věcí, které se nedali jen tak zastavit. Takový ten pocit, když se zamotáváte do koloběhu svých vlastních křivd a polopravd.

První milník nastal, když jsem zjistila, že D. večer sdílela pokoj s Kopretinou-trpí panickou hrůzou ze tmy a nemůže spát sama v pokoji, na což jsem včera vůbec nepomyslela. Ačkoliv na mě byla lehce nabroušená, dokázala jsem z ní nenápadně vylákat, že se žádná z mých intrik neprovalila. Tento šok mě ale utvrdil v tom, že nejsem zdaleka taková svině, jaká bych si přála být. Od té doby jsem radši podobné drby nepřiživovala a vysílala do éteru jen ty zprávy, které byli pravdivé. Opak by se mi mohl šeredně vymstít.

Zhruba za tři dny moje existencionální krize dosáhla vrcholu. KAMARÁD mě vytáčel i pozdravem, už jenom tím, že dýchal stejný vzduch. Stačil debilní komentář na facebooku, aby mi praskly nervy. „Mě nebude ničit život takovejhle malej bastard!!!" Zařvala jsem hystericky na celou třídu, práskla dveřmi a rozhodla se, že ho do školního bufetu doběhnu přinejmenším zabít. Nedošla jsem tam. Každý schod jsem zpomalovala a nakonec se v slzách sesypala na zem u skříněk, kde to povědomě páchlo tělocvikem a lacinými deodoranty. Já na tohle už nemám sílu... Už s ním nechci nikdy promluvit!

Další týden jsem přijížděla na intr v neděli, což pro mě byl naprostý nezvyk-obvykle jsem večery trávila v Jičíně u Rosie, spolužačky a neuvěřitelné spřízněné duše. Dnes jí ale plně zaměstnával přítel. V pět jsem vyfuněla kopec ke svému provizornímu domovu, s hrůzou jsem zjistila, že otvírá až za hodinu. Co já tady sakra budu...? Moje zlost na KAMARÁDA vzhledem k zimě přede dveřmi a vidině fatální nudy rychle opadla. Vyťukala jsem sms zprávu s žádostí o pětiminutové zničení zdraví, na kterou mi obratem dorazila společnost k hlavní bráně. „Co ty tady tak brzo?" vylezl KAMARÁD z Leonu za hlasitého zvuku rádia. „Jak já mám asi vědět, v kolik otvírá intr? Sem tady v neděli asi tak po půl roce!" procedila jsem skrz filtr v zubech. „Jestli chceš, můžeš se mnou jet na nudle. Ale musíme bejt rychlý, Štěpa (to jsem jí ještě nelichotivou přezdívkou Kopretina říkala jen já) přijede na sedmou a já s ní mám sraz."

Ticho nad talířem nudlí prolomil jen občas zvuk stisknuté klávesy na telefonu. „Teda, když jseš opilá, tak se máme aspoň o čem bavit." Dík, to potěší... Ale na druhou stranu je to trefné. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že my dva nikdy nebudeme mít společné téma... Ubohá konverzace se nakonec stočila k tomu jedinému, co jsme měli stoprocentně společné, k naší silvestrovské noci. Než jsem se podívala na mobil, a zjistila, že je šest padesát.

„A co ten tvůj boyfriend v Praze?" „Je v Praze, a je to na prd..." „Ale zase je to taková volnost, ne?" „No jistě. Ty máš Kopretinu a já mám Pražáka... Je nám takhle hezky..."

Před intrem, ještě v autě už jsem měla na jazyku poslední „čau", když vedle nás zastavilo lehce zaprasené auto. Oba dva jsme k němu zvedli hlavy. Na sedadle spolujezdce seděla Kopretina, vrhla na nás zhnusený pohled, auto nastartovalo a vyjelo kopeček ke vchodu. „No sakra... Mám dojem, že dneska budeš mít tichou domácnost..." vydechla sem. KAMARÁD se jen pousmál, vylezl z auta a zapálil si černozlatou Marlborku. Následovala jsem ho. „Půjdeš za ní?" „Počkám, jestli nepřijde ona. Za pět minut máme rande." Podívali jsem se na sebe a začali se smát jako blázni. Když jsme dokuřovali třetí cigáro, bylo jasné, že Kopretina už se neobjeví.

Chytla jsem jí akorát ve výtahu. „Nezlob se. Byla sem tu brzo a šli sme na nudle. O nic nešlo!" „Je to debil! Nesnášim ho! Už s ním nikdy nepromluvím! Jak můžeš bejt s takovym kusem hovna? Hele, nepamatuješ si náhodou, kdo tohle ještě v pátek říkal?" Sakra. Tohle hned tak nevyžehlím.

Po deseti zprávách KAMARÁDOVI ve stylu „koukej jí napsat a vyžehlit si to, kámo!" se mi jakš takš povedlo tuhle partnerskou krizi urovnat. Nevím, proč sem to dělala. Asi se mi líbilo, jak mi tvrdošíjně odporoval, že to s Kopre lepit nechce.