O kamarádovi, který věděl všechno

5. Jarní prázdniny po druhé

Ačkoliv náš rozchod s Z provázeli hysterické záchvaty před palladiem, facky, ublížené esemesky a hodiny křiku, dokázali sme nakonec zůstat docela dobrými kamarády. Volali sme si ve tři ráno v dobách krize, chodili spolu na kafe, do kina. A přesně něco takového sme měli v plánu uprostřed jarňáků. „Nechceš si se mnou dát třeba ještě kafe?" prolomila sem ticho cestou z Boleslavi z kina. Z mlčel a pochvíli pronesl něco o tom, jak se musí zeptat doma a tak dále. Přesně to, co sem na něm nenáviděla. Ve svých skoro dvaceti letech se ještě nedokázal odstřihnout od pupeční šňůry... Jak se říká, všechny kočky ve tmě vypadají stejně. Ani chvilku mě netížily žádné výčitky-KAMARÁD se celý den neozval a spát se Z byla jistá tradice, které jsme se čas od času nemohli ubránit. Když mi po sexu položil hlavu na hrudník a usnul, zapípala mi esemeska. V tu chvíli se mi sevřel žaludek šíleným pocitem viny. Co to sakra dělám?! S KAMARÁDEM sice nechodím, ale k Z nic necítím... A stejně s nima s obouma spím, popřípadě se snažím spát. Bylo mi ze mě zle. Odstrčila jsem Z a jen tak tak doběhla k záchodové míse. Točila se mi hlava, slzy mi tekly po tvářích a z konečků vlasů mi kapaly zbytky zvratků. No do prdele práce. To sem teda dopadla. Zeblitá kurva, kterou stejně nikdo nemiluje... Tu noc už sem nezamhouřila oči a ráno Z vykopala ještě před svítáním. Chtěla sem zalíst do postele a v klidu a míru si podřezat žíly. Ačkoliv sem vlastně neprovedla nic tak strašného, odstartovala tahle epizoda nejhorší období mého dosavadního života. Kromě hodiny na koni sem byla zalezlá pod peřinou, kouřila jednu za druhou, pila litry vína, brečela a řezala se do zápěstí. Čtyři dny sem si žila v tomhle oparu. Bylo mi všechno jedno. Ani smska od KAMARÁDA mi nedokázala zvednout náladu. Z tohohle marastu mě dokázala vytáhnout až Evička, která v pátek přijela. Do dneška se neodvažuji pomyslet na to, co by stalo, kdybych měla přežít celý víkend sama. Upřímně si myslím, že bych ho vážně nepřežila. Seděli jsme v pyžamu u notebooku a koukali na Nezvratný osud. Bylo mi divné, že mi KAMARÁD volá, ale třeba si chtěl jen popovídat. Když sem ale telefon položila, započala u mě lehká panika, bleskem sem doběhla do koupelny a začala si malovat pravé oko. „Přijede KAMARÁD ještě s jednim klučinou. Dělej, hoď sebou" vysvětlila sem své chování nechápavému pohledu Evičky. Zhruba za 10 minut už sme slepičili vykrásněné zpátky u filmu. Snažila sem se nedávat najevo své křeče v břiše, ani to, jak děsně se na něj těším. První zádrhel ovšem nastal v podstatě ihned na to. „'Simtě, kde že to seš? Sme v Boleslavi, a Honza neví, jak se tam dostanem." „ Na všech kruháčích rovně, jakoby na Kosmonosy a..." nedopověděla sem. Oznámil mi, že tam už to najde, ať se nebojím, a zavěsil. Jaké bylo moje překvapení, když ani za hodinu v Klukách nebyli. „Hátuš, prosim tě, si si jistá že to najdou?" zeptala se Evička, která evidentně z mého klepání nohou vypozorovala, jak sem nervózní. „Já nevim. On je vážně blbej občas... Dem kouřit!" zavelela sem už lehce naštvaná. Tak do háje! Těšim se na něj jak blázen, a on když už teda přijede, tak se zpožděnim jak prase a ještě né sám!Dokouřily sme, típly vajgly a zrovna se zase usadily na židle, když nás přes okno oslnily reflektory auta a mobil hlásil „KAMARÁD mobil, přejeďte pro přijetí". „To se divím, že ste to tady našli..." „Tak tyhle vaše káry se nedaj přehlédnout!" mávl KAMARÁD směrem k Bublině a Eviččině Microcaru. „Vy ste přijeli tímhle a na naše budete mít nějaký kecy?" ušklíbla sem se. To sem ale sakra neměla dělat. „Tímhle? Chceš svést nebo co?" ušklíbl se Honza, který, jak sem postupem času zjistila, svého Saaba miloval. Z počátečního faux-paus sem dokázala vybruslit pozváním dovnitř a uvařením čaje, protože kafe se ztratilo v mých depresích posledních dní. V životě sem nezažila křečovitější situaci. Bylo mi trapně snad i za to, že dýchám. Všechno bylo strojené a příšerně nepřirozené. KAMARÁD s Honzou si jeli to svoje, a my s Evou se je marně snažili pochopit. Občas si například KAMARÁD položil dlaň na hrudník a Honzu to rozčílilo naprosto k nepříčetnosti. Kdyby nás ty dvě hodiny, co tahle příšernost trvala, někdo pozoroval, asi by se smíchy počural. Scénka s názvem „Dvě slepice, král a šašek".Byla sem neuvěřitelně ráda, když konečně nasedli do Saaba a odjeli. Čekali mě ten večer ale ještě dvě bomby. Omluvná esemes od KAMARÁDA s pusou na dobrou noc a předvěstí dalšího sexu a Evičky posedlost Honzou. Vlastně sem si nedokázala ani vybavit, jak ten kluk vypadal. Usínala sem s obrázkem KAMARÁDA před očima.... A s nablblým úsměvem.