Deník středoškolačky

Část 3 Seznámení se Samem

   Další den jsem se oblékla do školy, najedla a vyšla jsem. Bylo příjemné, že foukal studenější vítr. Nikdy jsem neměla ráda tropická vedra a vyschlé pláže, ale co bych neudělala pro svou milující matku? Byla jsem ochotná pro ni položit i svůj vlastní život, takže obětovat své oblíbené podnebí, nebyl žádný problém. I když to byla velká oběť, přežila jsem to. 
   Došla jsem do školy a rozhlédla se. Nekoukali na mě lidi jako včera, což bylo velké plus. Přiběhla ke mě Em a táhla mě do třídy, kde jsme měli hodinu spolu, ale povzdychla si, když viděla, že je místo jen vedle Michaela a pak uplně vzadu u Sama. Hned šla za Michaelem a já se se skloněnou hlavou vydala k Samově lavici.
   "Ahoj, ehm... můžu si přisednout?" koukla jsem na něj z pod řas. Nechtěla jsem se na něj dívat přímo. Zdálo se, ale jako by mu vybledli oči. Vlastně nezdálo, byl to fakt. Včera byli smaragdové a dnes jsou jako vybledlá schnoucí tráva.
   "Jasně" koukl se na mě při tom jediném slově a mile se pousmál, pak se znovu podíval do skicáku a dál kreslil to, v čem začal. Sedla jsem si na místo vedle něj, ale hlavně tak, aby měl dostatek prostoru pro sebe. Z blízka se zdál dokonalejší než z dálky. Opět zvedl hlavu a koukl se na mě. "Já jsem Sam, kdyby něco" uculil se.
   "Těší mě, já jsem Anabell... ale jinak An" trochu jsem se červenala.
   "An splívající se svími vlasy jak tak koukám" pořád se tak roztomile uculoval. Zrudla jsem uplně a on se jenom tiše zasmál. Pomalu jsem pociťovala, že přestávám být červená a koukla se na něj, on si s pobaveným úsměvem kreslil do skicáku a tak jsem se radši snažila vnímat učitele, i když to v Samově přítomnosti vůbec nešlo. Hodina utekla jako naschvál rychleji než obvykle. Zřejmě proto, že jsem si přála, aby nikdy nezkončila, když byl vedle mě, ale pořád jsem nemohla přestat myslet na ty jeho oči. Po pár hodinách jsem na to zapoměla. Přece jen, možná se milím, protože mi včera bylo divně z toho slunce a opravdu jsou jeho oči o něco světlejší, než smaragdy. 
   Při výtvarce, kterou jsem si zvolila, jako dobrovolný předmět, seděl o řadu vzádějc než já, a když nám dala učitelka konečně zadání, ke kterému se nemohla dostat asi 5 minut, tak se chvíli zamyslel, a pak začal malovat na velké plátno před sebou. Téma bylo namalovat postavu, která je podobná nejkrásnějším řeckým bohům a bohyním. Začala jsem tedy malovat kohosi, koho jsem si vybavila jako prvního. Samozřejmě, že to byl Sam, ale trochu jsem to upravila, aby to nevypadalo moc nápadně. Jelikož Výtvarka byla dvohodinová, stihla jsem svoje dílo dokončit. černovlasý smaragdooký svalnatý bůh na svém trůně a v ruce držící trojzubec. Ano, přesně tak, zobrazila jsem ho jako Poseidona - boha moří a zemětřesení. Jednoho z velké trojky. Vždycky jsem měla ráda Poseidona. A kdybych malovala ženu, asi by to byla napůl Athéna - bohyně moudrosti- a Afrodita - bohyně lásky a krásy. Doufala jsem, ale že se Sam nedíval, co mám na plátně, protože bych se asi propadla hanbou.
   Konečně skončila hodina, kde jsem ještě ke konci neměla co dělat a všichni jsme šli na oběd. Em samozřejmě vyzvýdala jak jsem čekala. A jak se choval? usmíval se na tebe? bože, tyhle otázky mi lezli krkem. Odpověděla jsem vždy stručně, ale aby se neurazila. Párkrát mi oznámila, že se na mě Sam kouká, a když jsem se jednou ze sta ohlédla tak se Sam napil a jeho očí dostali opět ten smaragdoví odstín. Všimla jsem si toho i na takovou dálku, která nás dělila. Takže jsem buď blázen, nebo je on hodně divnej. Ale to mě neodradilo od toho, že je prostě dokonalej. Dojedla jsem a odnesla svůj tác. Nakonec jsem se vydala na odpolední hodinu, kterou jsem měla někde jinde, než Em a tak jsem si oddychla. Její únavné otázky neznaly meze. Šla jsem po chodbě a najednou vedle mě někdo šel stejným krokem jako já. Podívala jsem se a kdo to byl? do jiný než Sam.
   "Ty mě jako sleduješ nebo co?" podezíravě jsem si ho prohlížela od hlavy až k patě.
   "Podle toho jak to myslíš" ušklíbl se.
   " Pořád se po mě koukáš a teď mě pronásleduješ do třídy."
   " Nepronásleduju. Mám teď taky hudebku."
   "Ty a hudebka? To mi moc k sobě nepasuje. Ty na něco hraješ?"
   "Jo, hraju. Teď jsi mě docela urazila abys věděla."
   "Já jsem tě urazila?" podivila jsem se.
   "Jo. Hraju totiž na piáno a ty si mě neumíš představit na hudebce."
   "Ou... tak to se ti omlouvám ty pianisto" protočila jsem očima.
   "Omluva přijata" vešli jsme do třídy a já si šla sednout dozadu, Sam si sedl do předposlední řady a prohlížel si noty, jako by si vyavoval jejich tóny. Koukla jsem se na noty. Byla to pro mě španělská vesnice. Dlouho jsem je neviděla a tak jsem vůbec nevěděla, co je co. V tom přišla učitelka do třídy a poprosila Sama, aby se ujal piána a ona nám předzpívala písničku, kterou pro nás měla připravenou. Ohlédla jsem se na Sama a ten už seděl u piána a když mu učitelka ukázala tak začal hrát. Konečně jsem si ho dokázala představit jak hraje, a byla to dost dobrá představa. On a piáno. On v obleku a hraje na piáno zamilovaným párům v romantické luxusní restauraci. Vydechla jsem zasněním a naštěstí to před zvuk piána nebylo slyšet, ale ostatní už začínali zpívat a tak jsem si vzala text a zpívala podle něj, když jsem si našla, co zpívat.
   Hodina zkončila největší pochvalou pro Sama, který slušně poděkoval, došel si pro věci a šel ven ze třídy. Když jsem šla po něm tak jsem se lekla hned po tom, co jsem vyšla ze dveří. Stál za dveřmi a usmíval se na mě nevědoma toho, že na mě čeká. Ale bylo to příjemný překvapení, když mě svezl autem domů a jako gentleman mi všude otevíral dveře. 
   Přišla jsem domů a motala se mi hlava. Opřela jsem se o zavřené dveře a vydechla štěstím, ale když na mě mamka nakoukla z kuchyně tak jsem zrudla a šla radši do pokoje.