Deník středoškolačky

Část 4 nejlepší den

   Někde v hlouby podvědomí jsem věděla, že to byl jen sen a taky mě to přesvědšilo, když jsem se ráno probudila. V tom snu jsem byla v nesnázích. Nějáký muž mě tlačil ke zdi a já jsem se nemohla bránit. Z hora ho ale popadla nějáká plazyvá roztlina a odtáhla ho ode mě pryč. Tohle se opakovalo několikrát za noc a vždycky mě ze spánku vytrhli jasné smaragdové oči, co zářili ze tmy. Vytrhlo mě to ze spánku i v 6 ráno a už mi nešlo usnout. Bylo to strašný. Byla jsem rozlámaná a nevyspaná, jako bych byla náměsíčná, což přišlo i mamce u snídaně, byla jsem jako robot a zírala jsem před sebe jako bych se pokoušela něco zvednout pohledem ze stolu. A pak i když jsem odcházela do školy a mechanicky si zavazovala tkaničky.
   Cesta do školy nebyla tak hrozná jako obvykle. Slunce tolik nepálilo a já byla ráda, když jsem došla do školy. Nebylo to kvůli školním povynostem, ale spíš kvůli Samovi. Zdál se jako neskutečně úžasnej. Vlastně nezdál, on byl neskutečně úžasnej. 
   Došla jsem do třídy a viděla ho ve volné lavici jak se začal culit do papíru. Sedla jsem si ale do volné lavice před ním, abych nevypadala jako jím posedlá, což jsem byla. Nenapadalo mě, ani že bych se mu mohla líbit, což si myslela Em, která občas koukla na Sama s myšlenkou na to, jestli na mě zase zamilovaně zírá. To mi vážně lezlo na nervy, ale občas jsem byla i ráda, když mi říkala, že po mě hodně kouká. Přidávalo mi to dost sebedůvěry. 
   "Ahoj  An..." ozval se hedvábný hlas za mnou a tak jsem se otočila a koukla na Sama.
   "Ahoj Same..." když jsem to vyslovila tak mi přejel mráz po zádech.
   "Proč si nesedneš ke mě?" usmíval se tak neodolateně, že jsem mu měla chuť skočit do náruče.
   "Vypadalo by to, že spolu chodíme." řekla jsem trošku nepřítomě. On se jen zasmál.
   "Tobě by to vadilo?" Ptal se trošku uraženě.
   "T-to ne..." trošku jsem to zakoktala a on se jen pousmál.
   "Tak pojď za mnou..." poklepak při tom na místo vedle sebe a usmál se jako andílek a tak jsem si vzala věci a sedla si k němu. On se spokojeně usmíval, jako vítěz. Nechala jsem mu zase víc prostoru jako minule a po očku se na něj podívala. Ty jeho oči. Zase smaragdově ářili a připoměli mi můj dnešní sen. Ty oči, co mě vytrhli ze spaní a jeho oči byli naprosto stejné. Páni. Pomyslela jsem si. Už se mi o něm i zdá, bože můj. To je hodně ujetý. "Copak?" ptal se trochu ustaraně, když viděl jak se po něm koukám a zarazila jsem se. 
    "Ale nic. Jen jsem si na něco vzpoměla." řekla jsem trochu nejistě a radši si začala pročítat látku. On se tiše uchechtl a začal zase kreslit jako posledně. Bylo zvláštní sedět vedle něj. Jako by z něj sálala energie, kterou jsem nikdy nepoznala. Líbilo se mi to. Cítila jsem ho u sebe blíž, než před tím. Chtěla jsem se podívat, jestli je to pravda, ale bála jsem se. Přistrčil ke mě lísteček se vzkazem. Bylo tam napsáno "Co máš dneska v plánu na večer?". Trošku jsem se zachvěla a pak mu odepsala na druhou stranu papírku "Nic, proč?" a podala mu ho. "No, že by jsme spolu někam zašli" odepsal během chvilky a já přikývla, že souhlasím. Zahlédla jsem jak se rozzářeně usmál a tak jsem se pousmála.
    Hodina a ostatně celý den uběhli rychle a oběd? Páni! Sam a já u jednoho stolu, sami. Bylo to vážně úžasný. Domluvili jsme se, že mě vyzvedle a někam si zajdem kolem 6té večer. Už se nemůžu dočkat večera...