Otrok

Prolog

Slyšel jsem kroky........ Byly čím dál tím hlasitější......... Přibližovaly se........ Dva páry nohou přicházely blíž k mé cele, jestli se ta místnost dá nazývat celou. Spolu s kroky byl slyšet občasný smích. Tento smích byl pro mě upozornění. Upozornění na to, že ,,ONI'' přicházejí. Čím víc se přibližovali tím víc mi tuhla krev v žilách. Víc a víc mě poléval studený pot. Už víc jsem nechtěl. Nechtěl jsem aby TO udělali znova. Prosím. Znova už ne. Třásl jsem se. Strachem, zimou a bolestí. Opatrně jsem se odsunul ke studené zdi a přitáhl jsem si kolena ke svému obnaženému tělu. Ruce i nohy jsem měl v řetězech. Tlačily mě. Měl jsem od nich kůži odřenou do krve, ale se srovnáním se zbytkem mého potlučeného, zjizveného a vyhublého těla to bylo to nejmenší. Všude v mé ,,cele'' byly skvrny od krve. Od mé krve. A věděl jsem, že každou chvíli přibudou další. Se strachem ve tváři jsem čekal na svůj osud. Dříve jsem doufal že někdo přijde a zachrání mě ale nikdo nepřišel. Uplynuly měsíce a já pomalu zjišťoval že nikdo nepřijde. Už mi není pomoci. Teď už můžu jen sedět a tiše čekat. Přijmout svůj osud. Najednou kroky ustaly. Bylo ticho. Už jsou tady. Zkousl jsem si ret. Najednou se s pomalým vrznutím otevřely dveře. Stáli tam. V obličeji měli svůj obvyklý nadřazený a pobavený výraz. ,, Yo, Aoba. Přišli jsme se trochu pobavit.........''