Otrok

Kapitola osmá

Slyšel jsem kroky........ Byly čím dál tím hlasitější......... Přibližovaly se........ Dva páry nohou přicházely blíž k mé cele, jestli se ta místnost dá nazývat celou. Spolu s kroky byl slyšet občasný smích. Tento smích byl pro mě upozornění. Upozornění na to, že ,,ONI'' přicházejí. Čím víc se přibližovali tím víc mi tuhla krev v žilách. Víc a víc mě poléval studený pot. Už víc jsem nechtěl. Nechtěl jsem aby TO udělali znova. Prosím. Znova už ne. Třásl jsem se. Strachem, zimou a bolestí. Opatrně jsem se odsunul ke studené zdi a přitáhl jsem si kolena ke svému obnaženému tělu. Ruce i nohy jsem měl v řetězech. Tlačily mě. Měl jsem od nich kůži odřenou do krve, ale se srovnáním se zbytkem mého potlučeného, zjizveného a vyhublého těla to bylo to nejmenší. Všude v mé ,,cele'' byly skvrny od krve. Od mé krve. A věděl jsem, že každou chvíli přibudou další. Se strachem ve tváři jsem čekal na svůj osud. Dříve jsem doufal že někdo přijde a zachrání mě ale nikdo nepřišel. Uplynuly měsíce a já pomalu zjišťoval že nikdo nepřijde. Už mi není pomoci. Teď už můžu jen sedět a tiše čekat. Přijmout svůj osud. Najednou kroky ustaly. Bylo ticho. Už jsou tady. Zkousl jsem si ret. Najednou se s pomalým vrznutím otevřely dveře. Stáli tam. V obličeji měli svůj obvyklý nadřazený a pobavený výraz. ,, Yo, Aoba. Přišli jsme se trochu pobavit.........''

Ne...... už ne, prosím!!! Křičelo mé svědomí. Dělali to každý den několik hodin v kuse. To...to nechci. Ani tamto! Já...já...já už si nepřeju nic víc než smrt.

Chci zakřičet, utéct a nebo mít aspoň sílu na sebevraždu. Ale...já nemůžu. Nejde to. Nemám sílu. Jak duševní, tak psychická síla vůle mi zmizela po nekonečných mukách v této cele bolesti a utrpení.

Když tak zavzpomínám, na začátku to tak hrozné nebylo. Prostě mě jenom znásilňovali. Den co den vymýšleli nové metody a způsoby, jakými by si mě vzali. Ale...

Postupem času jim docházeli nápady a tak hledali nové, mnohem extrémnější metody. Začali s lehkým sadomasochismem, který se pomalu měnil na denodenní mlácení a zohavování. Virus s Tripem se do toho tak zažrali, že pro ně nebyl problém mě bít několik hodin i víckrát za den. Přestali se o mě starat. A posledních čtrnáct dní mě přestali dávat jídlo. Pít jsem dostával vždy velký džbán s vodou a s práškem na spaní.

A teď přišel můj čas. Poslední výdech. Poslední kapka slzy, která mi zkanula na tváři. Poslední pocity bolesti.

Minku, Noizi, Cleare, Koujaku...

Jsem doma.