Chci stoupat ke hvězdám

6. Pomůžu ti

Dojela jsem k vysokému mrakodrapu ve vedlejším velkoměstě, kde mě řidič informoval, abych vyjela až do nejvyššího patra.

Jakmile to řekl, vykulila jsem oči, ale odjel dřív, než jsem stačila něco říct.

U hlavních dveří stál hlídač v černém obleku. Jednu rukou držel zápěstí druhé, která byla zatnutá v pěst.

Trochu se mi třepala kolena, a stále bosa jsem došla až k němu. Každý krok po asfaltu bolel. To bylo z toho jak jsem předtím běžela po cestě.

Jak si mně muž prohlížel, bala jsem se, že mě bude mít za nějakeho bezďáka. Ale asi usoudil, že nebudu nějaká zlodějka.

,,Vy jdete za slečnou Mayer?" Zeptá se.

Zmužů se jen na přikývnutí. Snažím se netřást, ale moc mi to nejde. Nemám na sobě ani pořádné oblečení. Víceméně pyžamo s mikinou.

Bodyguard otevřel dveře. ,,21. patro. " Řekne.

Chviličku jen stojím, než se odvážím kolem něj projít. Sleduje každý můj krok.

Dojdu k výtahu, zmáčknu 21. patro a začnu stoupat vzhůru.

Co asi dělá tak pozdě v noci? Jaká je vůbec její práce? Vím že tato budova se zabývá výrobou obleků pro muže a společenských šatů pro ženy, ale kdyby byla návrhářka už by byla doma. Koneckonců jsou dvě ráno.

Ozvalo se cinknutí výtahu a dveře se rozevřely do prázdné chodby.

Nejistě jsem vyšla a rozhlížela se na všechny strany.

,,Amélie?" Zavolám. Nemám však žádnou odpověď. Zkusím znovu zavolat její jméno a v tom uslyším klapot podpatků.

Chodbou se řítí moje nově objevená kamarádka a za ní dívka celá v černém.

,,Vik! Bože, co se stalo?" Vyhrkne Amélie, když mě začne objímat.

V ten moment si uvědomím, že jí to ještě nemůžu říct. Nemůžu ji říct, že mě držel. Že mě nechtěl pustit. Že si mě chtěl vzít. Že byl proti jakmile jsem řekla ne...

,,Je to na dlouho a já sama nevím, jak se to vše stalo... " Řeknu opatrně. ,,Jen... Potřebuju, aby mě nenašel. Musím utéct. Musím se před ním schovat."

Podívá se na mě podezíravým pohledem. ,,Dobře...?" Odpoví. ,,A jsi si jistá, že u mě tě hledat nebude?"

,,Neví, kde bydlíš... Nic se nestane." Začnu naléhat.

,,Trochu mně děsíš... Nebylo by lepší, zavolat na azylový dům, jestli tě udeřil-"

,,Ne!" Skočím ji do řeči. Obě dvě si mě zděšeně sjedou pohledem. Jako kdyby hledaly-

,,A co je tohle potom?" Ukáže Amélie na moje nohy... Jsem poškrábaná od křoví. Na lýtku mám i modřinu a stejně tak jsem na části stehna, které jde vidět.

Poraženě se nadechnu. ,,Fajn. Prostě jsme se hodně zle pohádali a já spadla ze schodů. Neshodil mně, jen jsem se od něj rychle dostala. Nechtěl mi ublížit, ale... Potřebuje se uklidnit. Potřebuju se od něj dostat." Vysvětlím okrajově, abych neřekla, že mě s největší pravděpodobností podvádí a že je tak majetnický a žárlivý, že moje sny a vše znamenalo pouhé nic pro něj.

Amélie si mě sjede pohledem. ,,Asi to je blbá náhoda, ale můj šéf bude odjíždět na dva týdny na služební cestu a, vždycky potřebuje nějaký doprovod, který mu zařizuji já."

Neskáču jí do řeči, jen čekám, co řekne dál. 

,,To proč nemá stálý doprovod je, že se s ním musí vždy po jeho. Včetně oblečení a doplňků. Většina doprovodů, které jsem zařídila, nechtěli se s ním znovu setkat." vysvětlí. ,,Jestli chceš, můžeš s ním letět. Oblečení a vše zařídím, jediné, co  potřebuješ budou doklady a-" 

Přeruší ji vyzvánění mého telefonu. Leknutím sebou škubnu a opatrně vytáhnu mobil. 

,,Je to on?" zeptá se Amélie. 

Hledím na display. Rty stisknu k sobě a ruce se mi začnou třást. Zmůžu se jen na rychlé přikývnutí. 

Amélie mi telefon z ruky vyškubne a da ho holce vedle ní. ,,Vypni zvuky, prosím." Řekne sladce.

Dívka udělá jak řekne a moje nová kamarádka pokračuje: ,,Přejděme k tomu hlavnímu. Bereš to?" 

Dívce stále bzučí můj telefon v rukách. V hlavě se mi honí myšlenky a co táta, co tetička, co moje práce, co... Ne. Všechno to počká. Dva týdny není taková hrůza. Teta si za mně záskok najde a táta to pochopí. 

S jistotou se podívám Amélii do hnědých oříškových očí. ,,Beru to. Kdy odlétá?"

,,Za dva dny." 

,,To je moc dlouho!" vyhrknu. ,,Nemůžu ho teďka vidět. Nejde to nějak urychlit?" 

,,Hele. Zítra se s ním potkáš a mezitím můžeš zůstat u mně, stejně jako tady Amber." Kývne k dívce, která stojí vedle ní. Ta se plaše usměje a sklopí zrak k zemi. 

Povzdechnu si. ,,Amber, prosím vrať mi ten telefon. Musím to zavolat tátovi, že nepřijdu domů." natáhnu se po telefonu, který mi dívka podá.

Vytočím tátovo číso, Amélie sleduje každé ťuknutí po displeji. Po jednom zazvonění to zvedne.

Zlatíčko, děje se něco? Daniel volal a ptal se kde jsi. Jsi v pořádku? Myslel jsem, že budeš u něho?

,,Promiň, že tě to tak vyděsilo, ale zase jsme se pohádali. A já jsem utekla a... Potřebuju si dát na pár dní pauzu. Dva týdny budu pryč." oznámím prostě. 

Dva týdny?! A kde budeš? S tím nesouhlasím! Pojď domů. Bude to dobré. Promluvíme si o tom. 

,,Nechci tě do toho zatahovat. Budu v pořádku. Budu u jedné kamarádky. Nechci se s Danem vidět a on ví kde bydlím já i kde bydlí teta. Nemůžu zůstat doma, ani jít do práce. Potřebuju od něj chvíli klid." snažím se ho uklidnit.

A kde bydlí ta tvoje kamarádka? 

,,Ehm... No... Já neznám přesnou adresu." 

Vik, s tímto nesouhlasím. 

,,Dobře a co když ti každý den pošlu fotku, že jsem v pořádku a minimálně zprávu?" navrhnu. 

Chvíli je ticho. Dvě holky kousek ode mě si povídají. V duchu prosím všechny bohy, které znám, aby souhlasil. 

Dobře. Každý den fotka, že jsi v pořádku a zpráva, co jsi dělala a každé 3-4 dny volat. Jasné? 

,,Jo. Jo. Všechno bude. Moc děkuju a prosím, neříkej mu, kde jsem, ano?" 

A řekneš mi aspoň, co se stalo? Kvůli čemu jste se pohádali?

,,To ti řeknu, až se uvidíme. Nebudeš mu říkat teda, kde jsem, že ne?"

Ne zlatíčko. Budu mlčet jako hrob. Ale pak mi tenhle chaos vysvětlíš.

,,Samozřejmě, že ano. Děkuju. Pa, mám tě ráda." 

Taky tě mám rád. S těmi slovy zavěsil. 

Rychle jsem napsala tetě zprávu, že nebudu moct do práce a bez čekání na odpověď jsem schovala telefon do tašky. 

Vyrazili jsme k Amélii domů, kde jsem si já lehla na gauč v obýváku a ona ležela v posteli spolu s Amber. 

Celou noc jsem dostávala zprávy od Dana. Postupně jsem je pročítala a všechny byly stejné. 

Kde jsi? Moc se omlouvám. Odpusť. Vrať se. Chci vědět, že jsi v pořádku. Už se to nikdy nestane. Už ti nikdy nebudu nic vnucovat. 

A všechno tohle dokola.

Hovory jsem ignorovala, ale nedokázala jsem to číslo zablokovat. Abych se konečně trochu vyspala zapla jsem režim letadlo, ale stále jsem na něj myslela. 

Rozešla jsem se s ním právě? Co se stane za dva týdny? Co mu vůbec řeknu, až budu připravená s ním mluvit? Jak to vysvětlí tátovi? 

Tolik otázek a tak málo odpovědí. Nedovolila jsem si vzpomínat na naše hezké společné večery a rande. Místo toho jsem se snažila myslet, jaký asi bude Améliin šéf...