Chci stoupat ke hvězdám

3. Fuck boy

,,A pak se stalo přesně to co jsem říkala a neudržela jsem se a přes celý sál zakřičela Já to říkala!" směje se Amélie. 

,,Celý sál vybuchl smíchy." doplní Julia. 

Jejich smích je až příliš nakažlivý. ,,Páni. Jsem moc ráda, že jste si to užily." 

,,Dobře, myslím, že jsme o kině řekly vše. Co jsi ty dělala?" zeptá se Julia. 

Snažím se, aby mi úsměv neztuhl. ,,No, jak můj přítel přišel domů, tak jsme se dívali na film. Nic extra." 

,,Počkat, počkat..." zvedla ruku Amélie. ,,Ty máš přítele?" zeptá se zvláštním tónem. 

,,Jo, teď jsem to řekla." řeknu jako samozřejmost. 

,,Dobře." přitaká, položí si obě ruce na stůl a podívá se na mě hnědýma očima. ,,Nejdřív, je to ten tvůj doprovod? Ten s kým jsi měla jít do kina, protože má rád Marvel?" nakloní hlavu ke straně. 

Přemýšlím, co má za lubem. To, co z ní vyzařuje, mně znejistí. ,,Ano." řeknu váhavě. 

,,A teď..." odmlčí se, nadechne a... ,,Byl se svými kamarády?" 

,,On... No... Musel... Musel jednomu kamarádovi opravit auto a-" 

Obě dvě si najednou hlasitě povzdechnou a hlavy jim spadnou skoro, až na stůl. ,,Vik..." zaskuhrá Julia. ,,Ty jsi strašně krásná a chytrá holka. Tak, jak můžeš být tak blbá." Jen zavrtí hlavou a konečně se na mě podívá. 

,,J-Jak to myslíš?" vykoktám ze sebe. 

S těžkopádným výdechem řekne: ,,Ukaž  nám fotku." S Amélii si vymění pohledy, zatímco já nejistě sáhnu po telefonu. Na instagramu vyhledám jeho profil a ukážu jim ho. 

Chvilku si ho prohlížejí. Nic neříkají, jen vrtí hlavou a jejich pohledy jsou podivně zoufalé. Nakonec mi telefon podají a jen se na mně dívají. 

,,Co?" zeptám se, když telefon zamknu a odložím. ,,O co jde?" 

,,Jak ti to říct..." zamyslí se Julia. 

,,Je to fuck-boy." řekne prostě Amélie. 

Vykulím oči. ,,Fuck-boy? Cože? Není! Vždyť... Strašně moc se o mě stará a zajímá. Ano, je sice žárlivý, ale to jen ukazuje jak moc mu na mě záleží." vyhrknu. 

,,Znáš vůbec ty jeho kamarády?" Amélie. 

,,Představil mě jen Erikovi a Davidovi a když jsem na začátku vztahu měla podezření, že by mně  podvedl, vždycky mě ujistili, že Dan řekl pravdu a...." začala jsem si uvědomovat, co říkám. 

On mě nepředstavil jeho kamarádům. Představil mě rodičům, ale sestry jsem viděla vždy jen na fotkách na sociálních sítích. Zrušil tolik našich společných plánů. A... 

,,Ne." vydechnu. Svět se mi začínal mlžit. ,,Ne. To nemůže být pravda." 

Jedna z nich mě chytne za ruce, ale přestávám je obě rozeznávat. Splývají mi v jedno..

,,Moc mě to mrzí, Vik." 

Vyškubnu se jim. ,,Nezlobte se, ale už půjdu." Zvednu se na nohy.

,,Když budeš potřebovat, můžeš nám zavolat." Zavolají za mnou, když odcházím z boxu ke dveřím. 

Vyrazila jsem do ulice a vrhla se známým směrem. Potřebovala jsem se uklidnit. Potřebovala jsem zjistit, že to není pravda. Potřebovala... Potřebovala...

Potřebovala jsem se jít vypsat. Potřebovala jsem jít zazpívat. A potřebovala jsem si s ním promluvit. 

Zastavila jsem se. 

Potřebovala jsem s ním mluvit. Sáhla jsem do kapsy po telefonu... Který tam nebyl. Prošla jsem všechny kapsy a pomalu začínala panikařit, když jsem ho nenašla ani v tašce.

Zapomněla jsem ho v kavárně. Naštvaně jsem zavrčela. Nechtěla jsem se vracet. 

Naštěstí jsem přesně věděla, kde ho najdu. 

Došla jsem ke garážovým vratům, na kterých stálo MOTO-SERVIS. Bez klepání jsem je otevřela a rozhlédla se. Tři vysoké zvedáky s auty, okolo hromada nářadí a náhradních dílů. A hned pod prvním zvedákem byl můj přítel, ušpiněný od mazu, v červených montérkách a hadrou si utíral ruky, když si mně všiml. 

Nejdřív byl překvapený, že tady jsem, ale víc znepokojený byl, když viděl moje červené oči s rozteklými linkami. 

,,Zlato, co tady děláš? Stalo se něco?" zeptá se a zastaví se krok přede mnou. Cítím z něho smrad potu a oleje. 

,,Potřebuju s tebou mluvit. Osamotě." řeknu, s co největším klidem, na jaký jsem se zmohla. 

,,Teď? Nepočká to, až skončím? Hele, jestli jde o to ráno, jak jsem se choval, tak se om-" 

,,Nejde o to ráno. A.. Vážně s tebou potřebuju mluvit." Musela jsem udělat sem tam odmlku, aby se mi netřásl hlas. ,,Nebude to, na moc dlouho." Stále trochu váhal. ,,Prosím."

Jen zavrtěl hlavou a rozhodil  ruce. ,,Fajn." Otočil se na kolegy. ,,Beru si pauzu." 

Otočila jsem se a on mě následoval. I když zavřel dveře, šla jsem stále dál. Co nejdál od jeho spolupracovníků. Nechtěla jsem udělat scénu. Ne větší než se už stala.

Na opačné straně parkoviště jsem se zastavila a otočila se k němu. Došel ke mě a stále nechápavě řekl: ,,Tak o co jde?" 

Nevěděla jsem, jak začít, takže jsem to vychrlila narovinu. ,,Podvedl jsi mně?" 

,,Cože?" vykřikl. ,,Jak jsi na něco takového přišla? Nebo spíš jak tě něco takového mohlo jen napadnout?"

,,Tak ano nebo ne?" řekla jsem hlasitěji. 

,,Ne!" vykřikl. V následném tichu mi nepřestával hledět do očí. Oba jsme tam jen tak stáli, opláceli pohled tomu druhému. Říká pravdu, nebo ne? Nikdy jsem nic podobného nezažila, jak bych to mohla vědět?

Po asi dvou minutách jen zavrtěl hlavou, odvrátil pohled a několikrát přešel ze strany do strany. Jsem špatná, když jsem podlehla slovům holek, které sotva znám? Jsem špatná přítelkyně, když mu nevěřím?

Nakonec se zastavil přede mnou a dal ruce v bok. ,,Jak tě to napadlo?" zeptal se smutně a zklamaně. 

Bude blbost, když mu řeknu, že jsem o tom mluvila s neznámými holkami. 

,,Tak jak?" zvýší hlas. 

,,Prostě jsem přemýšlela." zavrtím hlavou.

,,Přemýslela? Jako o nás? Myslel jsem, že oba v tomto máme jasno." pokrčí rameny. 

,,Jen... Ano, představil jsi mě svým rodičům, ale nikdy jsem neviděla žádnou z těch tvých čtyř sester, ani sestřenic, o kterých mi tvrdíš. Z tvých přátel znám jen Erika s Davidem a to neustále trávíš čas s nějakou partou lidí, o kterých mám pochyby, že existují. Co jsem měla dělat? Jak si to mám vyložit?" konečně se mu podívám do oříškových očí. 

On se na mě neustále dívá. ,,Zlato... Já bych tě nikdy- slyšíš? Nikdy - nepodvedl. Miluju tě. Žádná děvka mi za to nestojí. Žádná blondýna, ani bruneta. Ty jsi moje jediná zrzka." Dojde ke mě. Stále je cítit potem a olejem. Aby se mě nedotkl, mě políbí. Když se odtáhne, znovu promluví: ,,Moc mě mrzí, že se někdy chovám jak idiot. Mrzí mě, že jsem už několikrát zrušil naše rande. Mrzí mě, že spolu už netrávíme čas. Ale slibiju, že si najdu čas, abych to napravil. Dneska večer ti to vynahradím, dobře?" řekne to s úsměvem. 

Jen skloním hlavu. Musím se trochu zasmát. ,,Jsem fakt blbá. Promiň. Neměla jsem tě podezírat. Jasně, že by jsi to neudělal." 

,,Tak vidíš. Večer tě vyzvednu ve studiu a půjdeme ke mě, ano?" Skloní se, aby se mi podíval do tváře. 

,,Dobře." odpovím.