Chci stoupat ke hvězdám

9. Letadlo

Na letišti jsem se objetím se všemi rozloučila a s Am pokračovala k letadlu, kde už čekal Alexandr v bílé košili a kalhotech.

,,Pardon, trošku jsme zaspaly." Vysvětlí Am.

,,Víš, u tebe je to celkem normální, Amélie. Nezapomeň se za mně účastnit schůzí a netahej si žádnou holku do kanclu. Je ti to jasné?" řekne hlubokým hlasem. 

,,Jasné, jasné." řekne a lehce nakloní hlavu. ,,Užijte si cestu." usměje se a přitom nenápadně mrkne. Raději se nezabývám, co měla na mysli. 

,,Pojďme." kývne ke mě a ukáže na schody do soukromého letadla. Vejdu na schody a nahoře se otočím, abych rychle mávla na rozloučenou. Am už míří zpátky do auta za holkama. Otočím se a vejdu do letadla. 

Je to obrovské. Jako jeden dlouhý pokoj, ve kterém je bar, barové stoličky a další malá místnost, s největší pravděpodobností záchod. 

Hned v přední části byla čtyři sedadla. Dvě na jedné straně a dvě na druhé, naproti sobě. Na pravé straně se ještě nacházela menší kožená pohovka. 

Sedla jsem si na levou stranu ve směru letu. Alexandr si sedl napravo do protisměru. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem holky, jak se ještě stále povídají. 

,,Jste blízké kamarádky?" ozve se hluboký hlas. 

Otočím se na muže, který je asi něco, jako můj šéf. ,,Vlastně ani ne." přiznám. ,,Není to snad ani týden, co jsme se poznaly." Zavrtím hlavou. Jak mi ty holky dokázali změnit život tak rychle?

,,Je až zvláštní, jak se někdo někdy objeví a vy najednou máte pocit, že ho znáte celý život." poznamená. Dívá se na mně o pár vteřin déle než je nutné. Uhnu pohledem první. ,,Abych nezapomněl." Sáhne do boku svého sedadla. ,,Toto se vám bude hodit." 

Podá mi bílou krabičku. Přesně vím, co to je. ,,Berte to, jako pracovní záležitost. Amélie říkala, že budete potřebovat pracovní telefon, tak v něm je rovnou i moje telefonní číslo, kdybyste cokoliv potřebovala. Ale většinu času budeme trávit spolu. Jedině v hotelovém apartmá budeme mít zvlášť pokoje a koupelny." Podotkne, zatímco já otevírám krabičku od iPhonu 12. 

Zarazí se mi z toho dech, až nemůžu nic říct. A Naštěstí se ozve elektronický hlas. Můžeme startovat, pane. 

,,Skvělé." poznamená, pohodlněji se uvelebí a upraví sako. Pak se opět ke mně otočí. ,,Vzhůru do nebes, tedy." Úsměv, který mi přitom věnuje, je plný nadšení.

Letadlo se v okamžiku dá do pohybu a začne nabírat rychlost. Musím krabičku s telefonem odložit na stolek před sebou a chytit se opěrek. Víčka tisknu k sobě a snažím se uklidnit splašené srdce a srovnat si dýchání. Vše kolem hrozně hučí. 

Ale vše se zdvojnásobilo, jakmile se letadlo začalo zvedat. Vše se dělo tak rychle a tak nahlas. V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že můj žaludek zůstal na zemi, zatímco letadlo už bylo několik kilometrů ve vzduchu. 

Pak hřbet mé ruky přelilo teplo. Odvážila jsem se otevřít oči. Alexandr se ke mně natáhl a držel hřbet mé ruky, aby mně uklidnil. Sledoval mou tvář. Musela jsem vypadat strašně. 

,,Máte strach z létání?" řekl hlasitěji, aby přehlušil motory. 

,,Nikdy jsem neletěla." přiznám. 

Pak mi to došlo. Jsme ve vzduchu. Nestoupáme. Nad okny dokonce přestal svítit nápis PŘIPOUTEJTE SE. 

Obrazovka nad vchodem do letadla ukazovala, že jsme ve výšce 12 kilometrů, letíme rychlostí 307 km/h a do naší destinace dorazíme za šest hodin. 

,,Vy jste nikdy necestovala?" zeptá se. 

,,No ne." přiznám.

,,Amélie říkala něco s přítelem a už máte nějakou dobu po škole. Většina lidí ve vašem věku experimentuje nebo cestuje po světě." 

,,No... Já mezi ty lidi zřejmě nepatřím." Am mu řekla o Danielovi... Co mu všechno řekla? Jak ho popsala? 

Vstala jsem a trochu se mi podlomila kolena. Stále mi leželo na mysli, že nejsem na pevné zemi a proto moje nohy se zdály být jak z gumy. Přešla jsem na pohovku. 

S Danem jsme nikdy necestovali, protože jsme na to ani jeden nemysleli. Pouze sem tam nějaké společné výlety autem po okolí, ale nikdy jsme nikde nepřespávali. 

Alexandr přešel za mnou a sedl si vedle mně. ,,Omlouvám se. Na toto jsem neměl narážet." Nastala chvilka trapného ticha. ,,Dáte si něco?" řekne veselejším hlasem, zatímco se zvedne a přejde k baru. 

,,Nezlobte se, ale pivo nebo něco takového nepiju." odpovím prostě. 

,,Zaprvé, máme před sebou šest hodin v letadle. Zadruhé mám tady několik lahví drahého alkoholu a vy si myslíte, že je to vše pivo?" Zatváří se ublíženě. ,,To zabolelo." Chytne se dramaticky za hruď. ,,A za třetí, zatímco jsem studoval byznys, vyhodil jsem také peníze za barmanský kurz, takže," zvedne do ruky barmanský shaker na koktejly a saltem ho prohodí do druhé ruky, ,,Co si dáte, m'lady?" 

Úplně mi to vyrazí dech. ,,Nevím, jestli bych měla pít, jsme tady jen my dva a-"

,,Jestli si myslíte, že vás opiju a vyspím se s vámi, tak vás ujišťuji, že to se nestane. Jednak nespím s ženami, se kterými budu trávit celé dva týdny v kuse. V letadle by to bylo nepohodlné a když už, tak budu preferovat hotelovou postel. A jednak, na jedné straně jsou piloti a na druhé bodyguardi a další lidé, kteří zajišťují příjemný let ne jen mně, ale i vám, takže kdybych se já náhodou opil a něco zkoušel, postarají se o to, abys ty měla nerušený let. Takže se ptám ještě jednou a naposledy, co si dáš?" 

Jsem upřímně ohromena. ,,Fajn, dám si mohito." řeknu a přesunu se na barovou stoličku naproti němu.

,,Jak je libo." Začne do shakeru dávat led a pokračuje mátou, bílý rumem...

,,Proč jste souhlasila, že poletíte?" Zeptal se najednou.

Sklopila jsem při té otázce pohled k zemi. ,,Asi jsem potřebovala vypadnout." Odpovím nakonec.

,,Asi?" Zvedne jedno obočí a podívá se na mne, zatímco si připravuje sklenici.

,,Mám jeden menší problém, ale o tom nechci mluvit." Vysvětlím.

,,Dobrá." Odpoví a posune ke mně sklenici. ,,Váš drink, madam."

Usměju se nad oslovením a hned si usrknu. Trochu mi zaskočí. ,,Oh Bože, to je silné." Odkašlu si.

Alexandr se začne smát. ,,To je normální koncentrace. Dáváte si snad víc mátového sirupu?" Zeptá se.

,,Spíš moc nepiju. Nemám na to čas a není to moc dobré na hlasivky." Vykuckám. 

,,Jste první, kdo řekl, že je alkohol špatný na hlasivky." zavrtí hlavou.