Trinity

9. Svázáni manželským slibem

„Vrátím ti je, až mi slíbíš, že si nevezmeš víc než dva," ráno prostě nezačalo nejlépe. Kolem šesté ranní se probudila Vivi a začala se velice hlasitě dožadovat svých prášků na bolest hlavy, co měla Camille stále u sebe. Tím ale probudila Elektru, která se s Vivi stihla přímo ukázkově pohádat, až nakonec sáhla po svých výbojích a natruc je použila vícekrát, než musela.

„Ne, vrátíš mi je hned," křičela Vivi na Camille a skoro hystericky se začala sápat po jejích věcech.

„Ty jsi na tom snad závislá," uhýbala Camille, aby Vivi nedostala své léky všechny.

„Vydej mi okamžitě léky nebo tě zmasakruju jako toho parazita," začala vyhrožovat a v očích měla vražedný lesk.

„Víš, že se tě někdy vážně bojím? Když nejsi zdrogovaná, jsi docela děsivá," poznamenala Camille a opatrně vytáhla onu krabičku s léky, jeden z ní vyňala a hodila ho rozzuřené Vivi. Ta ho ještě za letu chytila a nasucho spolkla.

„Vidíš, ani to nebolelo," usmála se na Camille a posadila se zpět na svoji postel. Deset minut čekala, než jí prášek zabere, než konečně pocítila tu úlevu ustupující bolesti. Znovu se mohla na své sestry mile usmát.

„Co máme dneska v plánu?" zeptala se Vivi po chvíli mlčení, když ji Camille s Elektrou pozorovaly jako nevybuchlou minu. „Fajn, už jsem v pohodě. Podívejte," zaculila se na ně.

„Nevím, jestli zrovna ty budeš někdy v pohodě. Tohle ti začnu dávkovat," schovala Camille léky opět k sobě.

„To nemůžeš!" vykřikla Vivi a zprudka se postavila. „Ty nevíš, jaké to je, jen si někam přijdeš, párkrát mrkneš a všechny dveře jsou ti otevřené, stejně si pak ale necháš zachránit život mnou. Zatraceně, víš, jak mě to bolelo?" vyhrkla a znovu si promnula spánky jako v ozvěně po té bolesti.

„Nemůžeš se spoléhat jen na léky. Svoji schopnost budeš mít do konce života, játra očividně ne," dívala se na složení léku Camille, aby přesně věděla, kterou část těla si Vivi jednou zmrzačí.

„Tak mi řekni, co mám podle tebe dělat," zoufala si Vivi a pohledem se dožadovala dalšího prášku.

Camille ale zavrtěla hlavou a podívala se na Elektru, jestli jí dodá potřebnou podporu. Elektra ale pozvedla obočí a nechala se slyšet, že do tohohle zasahovat nehodlá.

„Zkus třeba meditovat," odsekla jí Camille, když léky stejně skončily u ní. Věděla, že se Vivi pokusí je získat. Jakkoliv, ale tak přímý útok snad nečekala ani ona. Vivi se v jednu chvíli vrhla vpřed, povalila Camille na zem a hbitě jí vzala z kapsy krabičku s léky.

„Nikdy," funěla, „se mi nepokoušej sebrat ty léky," poslední slovo skoro zakřičela a zoufale si vybrala ještě jeden prášek.

„Napadlo tě někdy, jak by ses chovala bez nich? Že tě mění? Máš toho v sobě tolik, že bych se ani nedivila. Vždyť ty normálně fetuješ," vztekala se Camille ze země.

„No a co? Tobě to může být jedno, tvůj život to není. Neřídíš nás, možná si to myslíš, ale my máme i svobodu rozhodování," vytýkala jí a vlastně se trochu scházela s Elektrou, která něco podobného vytýkala Camille po cestě sem.

„Ale já přece ne..." začala se bránit nejstarší Morganová, ale Elektra ji přerušila.

„Má pravdu. Sice nesouhlasím s tím, aby si Vivi ničila tělo, ale ty jí do toho nemáš co mluvit," navezla se do Camille, která toho dne měla všeho už plné zuby.

„Fajn, dobře," křikla k nim. „Očividně jste se rozhodly, že mě už nepotřebujete, tak do toho. Řiďte si životy samy, já odcházím," skutečně mávnutím ruky otevřela dveře a vyšla ven. Třískla s nimi tak hlasitě, že tím donutila Vivi vzít si třetí prášek toho rána.