Trinity

10. Barové manýry Magických

Camille a Vivi se ocitly na lavičce přímo uprostřed náměstí. Ani netušily, jak k ní došly, ale ani jednu to příliš nezajímalo. Byly zrovna uprostřed rozepře ohledně Selenina skutečného stavu, zatímco Camille přemýšlela, jestli věřit spíše teorii Elektry nebo teorii Vivi, Vivi se pokoušela vše popsat ze svého pohledu.

„Je to jen zlomená ženská, co přišla o všechno, co měla. Jen si to představ, prvně přišla o manžela, pak o milence a teď i o dceru. Co jí ještě v životě zbylo?" naléhala potichu Vivi, jako by snad ztišený hlas znamenal větší intimitu rozhovoru.

„Já ti nevím, začíná se tu míhat moc ženských, u kterých si nejsem ničím jistá," povzdechla si Camille a zahleděla se do ulice, kudy právě procházela Elektra s Laurou po boku.

Camille došlo, že ať už má každá svoji teorii vraždy a přemýšlí za sebe, dohromady tvoří tým. Vždycky všechno zvládly společně. Jenže tady se jejich cesty začaly rozdělovat o trochu víc, než by bylo milé. Sama nejstarší Morganová si uvědomila, že možná netráví se sestrami tolik času.

„Jestli myslíš na Lauru," začala Vivi, ale Camille ji přerušila, že přesně tu myslí.

„Něco je s ní špatně. Včera v noci, když jste obě spaly," Camille vypověděla to, jak šla podle šestého smyslu do přízemí a za rohem vyslechla hovor Laury s jakousi Gaiou. „Fakt netuším, kdo je Gaia, ale ráda bych to věděla. Neznělo to jako jeden z těch dobrých hovorů s pozitivními následky," důležitě kývala hlavou na Vivi.

Mladší dívka jen neznatelně pokrčila rameny. „Já nevím," prohlásila neutrálně a pokoušela se příliš netěkat pohledem. „A hele, John," okamžitě se jí naskytla možnost odvedení hovoru do jiných míst. Zamávala na něj, aby se k nim přidal. Rozhovoru o Lauře se totiž snažila vyhnout za každou cenu.

„Co to děláš?" sykla na ni Camille. Připadala si zase jako školačka, co sedí někde za školou a se svojí kamarádkou pozoruje kluky kolem. Jenže nic takového se přece nedělo, i tak ale Camille pocítila intenzivní potřebu být najednou někde jinde.

„Myslím," začala blondýnka přesně ve chvíli, kdy se John otočil a zamířil jejich směrem, „že se půjdu podívat na to, jaké rtěnky má doma Selena."

„Počkej, Cami, Selena bude teď doma," nechápala Vivi. Camille se ale jen usmála a pokrčila rameny.

„Ne nadlouho. A navíc mi to je jedno, já se prostě jdu podívat do její koupelny, ať si dělá, co chce. Stejně musíme projít Doreenin pokoj. Najali si nás, takže nám nemůžou bránit ve vyšetřování," ušklíbla se Camille a spěšně se zvedla z lavičky. Po cestě pryč ještě zamumlala cosi, co mohlo znít jako Sbohem, Johne.

„S ním bych si radši nezahrával," zavolal za ní John, než došel k lavičce, kde stále seděla Vivi. Posadil se vedle ní lehce váhavě a jako na jehlách. Od doby, kdy byl nucen vyklopit příliš choulostivou informaci, se s ní prostě necítil dobře.

„Takže Johne," začala okamžitě Vivi. Nemluvila naléhavě, spíše rozhodně, takže zněla jako člověk, jež už má všeho plné zuby a právě teď to chce někomu říct. John mohl jen zatnout zuby a vyslechnout si celou Vivinu přednášku, která počínala slovy: „Já ti to říkala."

„Říkala jsem ti," zopakovala pomalu, aby to i on pochopil, „že toho nenechá. Hraje se tu hra, jejíž pravidla neznám já a troufám si říct, že ani ty ne," navezla se do něj. „Laura je možná tím, čím je, ale každý Jasnozřivec je jiný. Znávala jsem jednoho, co viděl datum svatby každého člověka. Setkala jsem se i s tím, že někdo viděl počty dětí, dokonce jsem se doslechla, že datum první sexuální zkušenosti, ale tohle je jiné," pokračovala důrazně.