Trinity

12. Profesionalita

Vivi seděla na posteli a zírala na Camille, jak hází do tašky jejich jediné věci, co s sebou měly. Vypadalo to, že všechno skončilo. Jako by snad mohly Trinity odjet bez dokončeného případu. Jejich prvního nedokončeného. A nemohly s tím nic dělat.

Nejmladší Morganová kromě jiného ale věděla i další věc. Neskončí to. Ne pro ně. Možná nikdy neodhalí vraha Doreen nebo Lucase, ale všechno to, co se tu stalo, ještě bude mít dohru. Vivi si totiž pamatovala, jak vypadala Harpyje vteřinu předtím, než zemřela. Neměla roztrhaná vlákna, a to bylo divné.

Zvykla si už na to, že ti, co je napadají, mají roztříštěná vlákna. Prvně žena, která si říkala Sofie, pak bezejmenný parazit a nakonec Harpyje, která do trojice ani trochu nezapadala. Chyběla jí totiž jediná věc, co ty dva předchozí spojovala. Jenže Vivi by dala ruku do ohně za to, že ti tři byli spolčeni. Stejně jako byla Trinity trojice se třemi vrcholy trojúhelníku spojeného kruhem, tak i ti tři byli spojeni něčím nebo někým.

Nějak do toho musela zapadat Gaia, protože Vivi si moc dobře pamatovala, co John řekl. Gaia, nejmocnější Sukuba Chicaga a přilehlých míst. A ony teď byly na jejím území, co jen mohly čekat? Pokud by tedy za tím vším nějak stála Gaia, pak by to mohlo dávat smysl. Vivi sice neměla nejmenší tušení, jak za tím stojí, proč to dělá a jak hledá lidi s roztříštěnými vlákny, pochopila ale, že ona je ta, co tomu jako jediná může rozumět. Vlákna byla její specialitou, proto to musela rozluštit první.

Jenže v tom se jí vybavil pohled na vlákna někoho, kdo měl být přítel. John. I Johnova vlákna byla zpřetrhaná. Znamenalo to tedy nějakou spojitost se Sofií nebo tím parazitem? Nemohlo jít o náhody, ty ve světě Magických neexistovaly. Za náhodami vždy stály nehody a za nehodami úmysly. Všechno mělo svůj řád věcí.

Jenže řád se za poslední dny změnil snad milionkrát. A teď se porušil odvoláním Trinity z celého případu. To si ještě nikdo jiný nedovolil. A také nemohl, Camille by se po něm pak ohnala smlouvou a udělaly by si to, co by chtěly. Dnes ale mohly jen zabalit a v tichosti opustit celé městečko.

„Konec balení, holky," ozvalo se ode dveří, které se prudce rozrazily a následně práskly do ticha pokoje při svém zavírání. Elektra se s nimi příliš nepárala, prostě pohodila peněženku na postel před Vivi a spustila. „To je Lucasova peněženka. Jistě v ní bude nějaká stopa, to v peněženkách obvykle bývá," pověděla a hmátla po tom kousku nutné výbavy každého člověka, ale Camille ji zarazila svými slovy.

„Dost, skončily jsme. Naposledy se tu vyspíme a zítra ráno opustíme tohle místo. Už žádné vměšování do případu. Ať si Doreen zabil, kdo chtěl, nás už to nezajímá," prudkým pohybem trhla se zipem tašky, až se sama zavřela a hrozilo, že se roztrhne a vysype svůj obsah na postel.

„Tak to neberu, copak se můžeš tak lehce vzdát?" zaútočila Elektra slovy Laury.

„Nevzdáváme se, jen pro tuhle chvíli volíme ústup. Právně tu už nemáme co dělat, takže pojedeme, když nás tu nic nedrží. Ať si to tu vyřeší sami," stála si za svým trochu uraženě Camille. V tónu jejího hlasu bylo znát zklamání a vztek, že to muselo skončit takhle. Její pýcha byla zadupána do země, teď s ní nikdo nepohne.

„Copak tebe nezajímá, jak to dopadne?" pokoušela se ji lákat Elektra.

„Ne. Je mi to úplně jedno. Ať se tu Smrtky třeba povraždí všechny, žádná škoda by to nebyla," odsekla jí blondýnka a přešla k oknu, aby vyhlédla do nastalé tmy. „Jen se podívej, tohle místo je tak odříznuté od světa, že tu páry musí utíkat potají, protože by jinak nemohli. Tohle místo by nás sežralo zaživa. Stejně jako to sežralo Doreen," vyhlížela ven a zhnuseně odtáhla od okna.