the park twins | y.min

4. Děsivé příšery městského parku

Zavrtěl jsem hlavou, abych ten nepříjemný pocit setřásl a přidal jsem do kroku.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se nebál, ale snažil jsem se zůstat v klidu a kontrolovat na hodinkách svůj tlak.

Nikdy si to nepamatuji, ale doktor řekl, že když se dostanu do velkého stresu, tak se odpojím od svých myšlenek a to pak tvoří mezery v mých vzpomínkách.

Děsil mě ten fakt, že bych nad sebou mohl za chvíli ztratit kontrolu, takže jsem parkem ke konci skoro utíkal. I ten příšerný pocit, že mě někdo sleduje, mě poháněl vpřed i přes pronikavou bolest v boku.

Nutil mě se neustále ohlížet, děsit se každého křupnutí větvičky nebo listu a bezmyšlenkovitě pohybovat nohama vpřed. Srdce mi bilo jako splašené, dech jsem měl neskutečně zrychlený.

Každý stín byl jako můj nepřítel. Každý pohyb vrabčáka v kupkách listí vyvolával mráz na mých zádech.

Bolest jsem skoro nevnímal, jediná věc na kterou jsem se soustředil bylo se dostat pryč z temného parku.

Měl jsem za to, že si oddechnu u brány, jenže když jsem k ní přiběhl a opřel se do zrezlého železa, brána jen trochu zaskřípala.

Znovu jsem zatřásl bránou, vůbec nepovolila.

Zády jsem se přitiskl na studený kov a pohled jsem obrátil před sebe, abych viděl na cestu. Těžce jsem oddechoval, hodinky mi poplašně pípaly ukazujíc mnohem větší hodnoty, než by měly.

Světla z lamp k sobě přitahovaly všelijaké mušky, které malovaly na stromech děsivé stíny. Bál jsem se běžet parkem zpátky, zároveň jsem mě děsily ty zvuky, jež vydávalo lomcování s bránou. Tahle situace měla jen jedno řešení. Jen jedno jediné.

Z kapsy od bundy jsem vytáhl telefon. Kdyby měl více než pět procent, použil bych ho jako baterku, ale mohlo by se mi třeba něco stát a musel bych si zavolat ku příkladu sanitku.

Po pár okamžicích hledání jsem vytočil číslo svého milovaného přítele. Se šestým zazvoněním hovor zvedl.

„Yoongie?" vyhrkl jsem udýchaně.

„Promiň, asi tě zklamu, ale tady jen Jae." ozval se z telefonu Jaeminův hlas.

„A kde je Yoongi?"

„Já nevím, šel někam ven."

Chvíli jsem jen zíral před sebe na prašnou cestu posetou spadaným listím.

„Máš řidičák?" zeptal jsem se nakonec.

„Já?"

„Ne, ten za tebou." odtušil jsem protivně.

„Jo, ale dva roky už jsem neřídil."

„Koupím ti obří plyšovou pandu, když mě přijedeš odvést."

Jaemin očividně chvíli váhal nad nabídkou obrovského plyšového černobílého medvěda.

Když jsme ještě všichni chodili na základku, čtrnáctiletá Jiyun v tu dobu měla přítele, který jí někde na pouti získal plyšovou pandu dvakrát větší než já sám. Jiyun tu pandu nechtěla a tak nám ji dala, jelikož jsme o ni oba jevili zájem. Strašně jsme se pohádali, protože panda byla jen jedna a my dva.

Pandu jsem nakonec získal já, i přes Yoongiho protesty teď sedí na skříni a v posteli mám na objímání svého milovaného přítele.

„Jaeminnie prosím," naléhal jsem.