the park twins | y.min

6. Invaze Parkových v mém bytě

Překvapeně jsem vzhlédl od papíru a ještě jednou převrátil obálku v ruce. Stejné písmo jako Paní Lee, stejná černá propiska, stejný nadpis Pan J. Park.

Tohle je určitě jen nějaký hloupý Yoongiho vtip, spojil se s Jaeminem a vymysleli tuhle blbost.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou, dopis jsem uklidil do batohu a pokusil jsem se věnovat alespoň zrnko mé pozornosti oné přednášce.

Minulý rok jsem se to vše učil těsně před zkouškami, málem mě vyhodili, jelikož jsem se trochu přecenil. Přísahal jsem si, že se tenhle rok budu více učit, jenže na to nemám tolik času.

Večery trávím s Yoongim nebo s kamarády a po osmé hodině můj mozek už nemá kapacitu na vzdělávání se.

Přednášející ze sebe data tahala jako žvýkačku z vlasů, zdaleka jsem nebyl jediný, který usínal.

Naštěstí po poslední otázce 'Máte někdo nějaké otázky?' a dvě minuty trvajícím trapném tichu nás konečně pustili ven.

Prorazil jsem si svou cestu z přednáškové místnosti a mířil jsem si to na smluvené místo. Vidina jídla byla po těch strašných dvou hodinách neskutečně lákavá.

„Jungkookie!" opět se zvedl ruku a zamával na Jungkooka, abych získal jeho pozornost.

Zvedl pohled od telefonu, který držel v ruce a věnoval mi úsměv.

Přesně tak, jako se stalo ráno, musel jsem se dostat z hlavního proudu studentů. Nesnášel jsem chodit z přednášek na které se zapsalo neskutečně moc lidí, díky jejich času, jenže mít jedinou přednášku ve čtyři odpoledne byl absolutní nesmysl.

„Půjdeme tedy na ten oběd?"

„Jistě, blízko je tu jedena mých oblíbených japonských restaurací, vaří tam dokonalé kuře Teriyaki."

„To zní dobře," kývl. „Budu si ještě muset odložit kufřík na kolej."

Šli jsme stejnou cestou jako včera; malým parčíkem až k obydlí většiny studentů.

Vystoupali jsme do druhého patra, kde jsme došli až ke dveřím Jungkookova pokoje, který sdílel s nějakým Taeminem. Kook přiložil ucho na dveře a zaposlouchal se.

„Nikdy nevím, jestli tam nemá nějakou holku." chvíli se odmlčel a pak se ode dveří znechuceně odtáhl. „Jo, někoho tam určitě má."

V tu chvíli mi bylo Jungkooka líto, jelikož musí pokoj sdílet s někým takovým jako je Taemin. Kdybych měl byt o čtyřikrát větší rozloze a neměl přítele, možná bych mu navrhl, aby bydlel u mě. Bohužel ani jednu z těchto podmínek nesplňuji.

S Yoongim jsme se k sobě sestěhovali teprve před rokem a pořád splácíme onen byt. V Busanu nejsou byty zas tak levné, byli jsme rádi, že jsme ho pořídili pod tři miliony (přibližně 120 tisíc eur) a to má jen obývák s kuchyňským koutem a ložnici.

„Zaklepej na ně a dej jim trochu času."

Jungkook kývl a provedl přesně to, co jsem mu řekl.

Většinou se ti lidé, kteří se řídili mými radami dostali do problémů, ale nemínil jsem to Kookovi říkat a kazit mu tak jeho naděje na dostání malovacích potřeb do bezpečí.

Z pokoje se po pár okamžicích ozval souhlas pro Jungkookův vstup.

„Nerad ruším vaši zábavu, ale Taemine chtěl bych tě upozornit, že tento pokoj s tebou sdílím a jestli najdu cokoli na své posteli, tak si mě nepřej." řekl výhružně, kufr si odložil na stůl a rychle se z pokoje vypařil.