the park twins | y.min

12. DIY policejní výslech

„Jimine…" začal znovu Yoongi. „Hoseok se nevrátil domů a má nedostupný telefon."

———

„J-jak nevrátil? Určitě se vrátí..." vyhrkl jsem překvapeně.

„Nevrátil se. Prostě nepřišel."

Dlouhou chvíli po tom, co onu větu můj přítel vypustil z úst, jsem zůstal potichu. Nevěděl jsem, jestli existuje smysluplná odpověď na takovýto výrok.

„T-to… určitě nic neznamená." řekl jsem nakonec.

Nic dalšího jsem říci nestihl, jelikož mě Yoongi vzal kolem pasu, hlavu si zabořil do mé hrudi a obejmul mě pevněji. „T-třeba j-je pryč." vzlykl. „Jimine, co když je vážně pryč."

„Ne to… to nejde. Určitě se vrátí." vyhrkl jsem.

Nebudu lhát, když řeknu, že se mi chtělo brečet jako bych byl malé dítě. Ruce se mi třásly jako vánoční pudink. Hlas mě neposlouchal tak, jak bych chtěl, a vracel jsem se zpět do milované puberty, kde mi neustále přeskakoval z nižších tónů do těch vysokých. Cítil jsem, jak mi srdce bije až v krku. Ale už jen kvůli Yooniemu jsem to chtěl potlačit. Vše kvůli tomu, aby si nemyslel, že to je tak špatné, jako to doopravdy bylo.

„Minnie, o-on se určitě nevrátí…" Yoongi si to mého trička utřel uslzenou tvář.

„Nemůže se to stát… vrátí se. Vážně." dostal jsem ze sebe.

Můj milovaný mě pustil a oddálil se ode me. „Jimine… myslím si, že nejsme na stejné stránce… my nejsme ani v té stejné knihovně! J-jasně, že se nevrátil, určitě je mrtvý!”

Nenechal jsem Yoongiho pesimistické myšlení, aby mě přesvědčilo o něčem jiném, stále jsem uvažoval nad tím, jak Hobi neohlášeně přespal u jednoho ze svých kamarádů a zítra přijde zpráva o tom, že se omlouvá za všechny způsobené potíže.

———

Jelikož další ráno byl víkend, se stále vyděšeným Yoongim jsme nastoupili do auta a jeli jsme za Taehyungem.

Hobi se domů doopravdy nevrátil a já se začínal bát. Svému příteli jsem bezmyšlenkovitě namlouval, že toto je vše shoda náhod; ani nevím, jestli jsem se snažil uklidnit jeho, nebo sám sebe.

I přes to jsem si nedokázal připustit, že bych už nikdy v životě neviděl Hobiho šťastný úsměv, který přinášel radost na míle daleko. Že bych s ním už nikdy nepromluvil, nikdy bych neslyšel jeho hlas a nikdy bych ho nemohl sevřít v objetí… na tom konceptu byl něco divného.

„Yoon?" otočil jsem se na svého přítele, ale poté jsem rychle vrátil svou pozornost silnici před námi. Zatím jsem nestál o to, abych zabil nás oba.

„Ano?" pípl tiše. Celou dobu byl položený v sedadle tak, že to vypadalo, jako by se do něj chtěl propadnout.

„V pořádku?"

„A-asi ano," špitl. „Ty?"

„Jistě. Určitě je to všechno jen shoda náhod."

„Sám tomu nevěříš, Jimine." napomenul mě.

„Nemůže umřít! To je blbost!"

„To ti nikdy žádný příbuzný neumřel?! Vždyť s nimi pak taky nemůžeš promluvit!"

„Já nevím. Tátovy rodiče jsem nikdy neviděl a z máminy strany zemřeli dříve, než jsem se narodil.”

„Oh... aha." vypadlo z Yoongiho. „A nikdy jsi nebyl na pohřbu?” řekl překvapeně.