the park twins | y.min

8. Modrá mikina sladěná s modřinou

Yoongi se tvářil ustaraně, nedokázal jsem pochopit proč. Děje se se mnou snad něco? Přišly výsledky testů od doktora a já teď mám poslední týden života?

„Jimine, j-já..." začal starostlivě. „..kdo ti píše ty dopisy?"

———

„Ona to vážně není sranda od tebe a Jaemina?" svraštil jsem obočí. Před očima mi vytanula Jaeminova psí očka, když zjistil, že dopis nebyl adresovaný jemu a nikdo se o něj nezajímal.

„Nevím jak Jae, ale já v tom prsty doopravdy nemám. Přijde ti snad normální, aby ti někdo vyhrožoval smrtí někoho blízkého?"

„Jakou smrtí?"

„T-ty jsi je nečetl?"

„Četl, vždyť tam bylo jen něco o sušence a o tom, abych si dával pozor." věnoval jsem svému příteli zmatený pohled.

„To je jedno... ukážu ti to doma." Yoongi se na mě povzbudivě usmál. I přes to bylo poznat, jak rozrušený je. „Jak bylo ve škole?"

„Dobře, znovu jsem viděl Kyung-Sama. Ten, s nímž jsem tancoval minulý rok, pamatuješ si ho?"

„Tak mlhavě. Jak to, že není v Japonsku? Neříkal jsi, že tam odjel studovat?"

„Nevzali ho na tu školu, kam chtěl, tak pokračuje tady."

„Slušelo vám to spolu na tom parketě, budu se těšit na ten ples." usmál se Yoongi při vzpomínce na jeden z plesů, které má škola pořádala pro studenty tanečního oboru.

Zatímco nadějní umělci, sochaři a zajisté někdo další, na koho si nemohu vzpomenout, dostanou vernisáže, já a dva lidé mého výběru byli pozváni do sálu dražšího než naše životy dohromady, jen abych na sebe oblékl oblek za několik desítek tisíc wonů a předvedl číslo dlouhé dvě minuty. To vše se snahou nepošlapat nohy svému tanečnímu partnerovi. 

„Asi nebudeme tančit spolu." řekl jsem posmutněle. „A tobě bylo dnes jak?"

„Poslal jsem to původní demo, teď budu čekat, zda se mi ozvou. Možná z toho něco bude."

„To je dobře! Určitě to vezmou, ta nahrávka byla dobrá." usmál jsem se.

Yoongi na oné části nahrávky pracoval skoro týden, než s ní byl zcela spokojený a dal do ní vše, co měl. Respektive to alespoň tak vypadalo. Ještě předtím, než přijel Jaemin odmítal jít spát v normální dobu, do ložnice se jako zombie přišoural okolo třetí hodiny ranní.

„M-myslíš? Vždy mohla být lepší..."

Náš rozhovor přerušil příchod číšníka s otázkou, co si dáme k jídlu. Yoongi okamžitě stočil pohled ke mně, abych mu objednal jídlo, jelikož on na veřejnosti odmítal komunikovat s kýmkoliv jiným. Nedivil jsem se mu, lidé také nebyli mým oblíbeným zvířetem. 

———

Z večeře jsem si odnesl jen to, že Yoongi přestal jíst bambusové kořínky, takže je dlouhých dvacet minut vybíral ze své směsi nudlí a masa. Bylo to komické sledovat, měl jsem co dělat, abych se mu nezačal smát na místě. Ale věděl jsem, že kdyby se něco takové stalo, já bych se z té restaurace již nedostal živý, takže jsem raději ani nepípl.

Poté jsme zaplatili, nastoupili do auta, přičemž se můj milovaný uhodil ho holeně, a než jsem se nadál, stáli jsme před dveřmi našeho bytu. Jakmile jsem ve své tašce našel klíč, abych je otevřel, Yoongi utíkal hledat, kam ony vraždou vyhrožující dopisy položil. Dobrých deset minut jsem seděl na židli a sledoval jsem ho, jak běhá kolem dokola.